Archa bláznů aneb Vyprávění z konce života

Ač se jedná o český film, vše, co se na plátně děje, působí velmi rusky - herci, i celkové pojetí námětu a prostředí. Filozofické dialogy a monology střídají scény nevázaného, bláznivého veselí, které jsou plné křiku a dalších neidetifikovatelných citoslovcí. Ruští klasici jdou zpracovat mnohem lépe, jak ukázal Petr Zelenka v Karamzových. (31.05.2009)

Apokalyptické podobenství o špínou zaneseném světě, kde lidé žijou bez špetky naděje na záchranu, kde přemýšlivý tvorové vystupující z řady postupně chřadnou a upadají a šílenství se zdá býti jedinou možnou odpovědí a únikem před všudypřítomnou hnilobou a rozpadem všech hodnot. Poslední soud by byl vysvobozením, avšak už nezůstal nikdo, kdo by nebyl svržen do plamenů pekelných... Čistá deprese... (01.06.2009)

Cechovova poviedka transformovana do podobenstva "sialenej" izolovanej spolocnosti, do ktorej prichadza lekar. Chce liecit, no napokon sa sam podlieha, straca rozum a stava sucastou sialenstva. Podobnestvo, ktore akoby chcelo chytat niektore nuansy stylu raneho celovecerneho Jakubiska, ale mozno viac Havettu v ich chaose a cirkusovosti. Akoby vsak celemu tomu chybala ista ruka, ktora by presne vedela a presne viedla. Bonusom je, ze "dokoncovacka" v 1990 nevtiahla do filmu VPN. (08.05.2009)

Úžasné podobenství o člověku, životě, pravdě a smrti. Drobné střípky skládají jen pomalu výsledný obraz světa. Nádherné obrazy černobílých portrétů by mohly být samostatnými fotografiemi. Symboly, zátiší rozpadajících se věcí, zpustlá zahrada, chátrající domy, pukající zdi, zbloudilé duše, bláznovství, radost, zoufalství, smutek. Tak trochu Kafka, něco z Případu začínajícího kata, Slavnosti v botanické zahradě, Jakubiska, i když nakonec jde o osobitý pohled I. Balady. Prázdná slova, fráze, filozofické úvahy, nesrozumitelná slova, ticho. Kdysi jsem dal tři hvězdy, nyní zvedám na plný počet. Nedoceněný film. Ale rozumím tomu, že zaujme jen menšinové publikum. Kdo se nechá vtáhnout, má možnost vidět svět z jiného úhlu, a přeci ten samý, co nás obklopuje. Chtěl bych napsat krásné, byť je to plné bolesti, ale tak nějak i naděje. (10.07.2020)

Mám moc rád Vladimíra Mertu, jak po umělecké stránce, tak i té lidské. Ale ani on, v jedné z hlavních rolí, nezachránil tento film v mých očích od pocitu zcela promarněné šance a zklamání. Jakoby experimentálně pojatý kus, v němž občas zazní monotónním hlasem z jeho aktérů zajímavé myšlenky, které se ale ve všeobjímajícím filmařském chaosu bez ladu a skladu bezpečně ztrácejí. Netuším, jaký filmařský proud reprezentuje Ivan Balaďa a po tomhle filmu to snad ani vědět nechci. Čechov musel v hrobě rotovat jak vrtule v mixéru. (31.07.2006)