Pururambo - prales, kde se zastavil čas

Pro milovníky přírodopisných dokumentů o málo probádaných končinách a jejich obyvatelstvu je Pururambo určitě zážitek jako hrom. Já v něm viděl jen monotónním hlasem doprovázené obrázky z džungle. Možná jsem až moc navyklý na filmy Wernera Herzoga, možná jsem šáhl hodně mimo svoje žánrové spektrum. Ale každopádně mě Pavol Barabáš ničim neohromil. (03.06.2007)

Archeologové se snaží přijít na to, jak jsme žili v době kamenné a ta přitom ještě neskončila... Kéž zůstane zbytek národů neobjeven! Nemůžeme jim přeci vnucovat naší kulturu, naší víru, když sami nic nemáme a v nic skutečně nevěříme !!! Jsou šťastní přesto (nebo právě proto?), že ani netuší, že jsou součástí "nějaké" Indonésie. (01.04.2011)

Jeden z nejzajímavějších dokumentů, co jsem kdy viděla. Zapomněla jsem na všechno kolem sebe a jen jsem s úžasem sledovala našince a domorodce, jak se tam žije, jakými pověrám věří, například, že pohlavnímu styku nepřisuzují narození děcka. No, když jsem viděla vybavení domorodců, tak jsme na chvíli také pochybovala....velmi zajímavé:-) To jak jedí termity a velké larvy, které jsou velkou pochoutkou, jak počítají, zkrátka film plný překvapení a já jsem ráda, že jsem tady a mohu to sledovat jen s hrnkem horké kávy a monitorem před sebou. Doporučuji. (15.10.2016)

V jednadvacátém století na naší planetě existují místa, která jsou civilizací doposud nedotčená. Ano, i v dnešní době lze v některých koutech Země narazit na dobu kamennou, která, jak se zdá, ještě neskončila, jak nám dokazuje tento dokument. Pavol Barabáš se opět pustil do nehostinných míst - tentokrát navštívil Novou Guineu. Některé kmeny ukryté hluboko v pralese ještě nikdy neměly možnost setkat se s člověkem z venčí, žijí si dle vlastních pravidel, úplně mimo výdobytky dnešní civilizaci - a jsou šťastní, více nepotřebují. Otázka pro mě zůstává, zda lidé z "venku" vstupující na jejich území neudělají více škody než užitku. Ano, jistě, pro nás je nepochybně zajímavé, že se dozvíme něco o dnešních kanibalech, způsobech jejich života, zvycích, tradicích, ale nenarušujeme tak příliš jejich život? Neodkrýváme to, co mělo být ještě na hodně dlouho skryto? (07.08.2011)

Borec z toho dokumentu má naprostou pravdu..vysíláme průzkumné sondy do vesmíru, archeologové se pižlají s oprašováním každého úlomku kdejaké blbé kosti a přímo před nosem v naší přítomnosti nám on-line probíhá na Nové Guinei doba kamenná, přičemž život, zvyky a myšlení těchto lidí máme zmapované minimálně. Na druhou stranu je to dobře. Es kommt der tag, kdy se jim do stromových chýší tak dlouho budou cpát misionáři s DVD o umučení Krista, až jim nakonec tu pohádku taky našroubujou do hlavy, přinutí je vnímat jejich nahotu jako hřích a naženou je do zděného baráku s křížem vytleskávat aleluja. Díky za každý den, kdy ještě nepronikla podělaná civilizace do posledního nedotknutelného muzea přirozenosti. Život lidí za kanibalskou zónou na Papui nám může místy připadat šíleně zvrácený, ale co je vlastně větší zvrácenost..lít do sebe hektolitry chemicky obarvených a uměle vytuněných sraček a dohnat své chuťové buňky k absolutní otupělosti, nebo sníst čerstvého tlustého syrového červa?:) Většina života lidí v kmenech této džungle se ostatně točí kolem jídla. S ničím jiným kromě jídla a ochrany svých teritorií proti vetřelcům si vůbec nelámou hlavu. Kdo z nás má míň stresů, kdo z nás je vlastně šťastnější? my, s našimi notebooky, 12hodinovou pracovní dobou, civilizačníma chorobama, strachem ze stárnutí a věčně pod masírkou kultu těla, pod tlakem medií, zmanipulováni umělým strachem našich vládních zlodějských komand, nebo oni, jejichž jedinou vymožeností je nůž ze stehení kosti kasuára a kteří prostě jen ze dne na den žijí.. (21.03.2012)