Grandhotel

Mám rád Rudišovy knižní post-punkery i Ondříčkovy vizuály jdoucí na volnou úroveň schengenského prostoru. Ale tahle fúze libereckých divnolidí drhne jak tramvaj na nebroušené koleji. Prvoplánové hlášky i chladně vysoustružená romance prostě nezakryjí, že pod povrch to jde jenom s německým oficírem a zbytek tím pluje jak ručně šitý balón. Ladně, ale pěstí na oko. (13.02.2017)

Díky traileru jsem film vypustila z hlavy:), ale poté, co běžel na hbo a nic jiného na programu nebylo, jsem se odhodlala a dokonce neusla. Žádný převrat v české kinematografii se nekoná, ale pár lepších okamžiků jsem zaznamenala. Hlavně oceňuji výborně typizované postavy, samozřejmě nejlepší je Taclík coby zarytý Liberečák:), dále ale i Zábranská, která je klasickou ukázkou ženské pomstychtivosti, jakmile se jí nedostává toho, co chce. Na druhu stranu ale drží se svou kamrádkou, která se stala sokyní..."Kam to bude?" "To je jedno." "Tak Varšava. 830 korun." (27.05.2008)

On má hlavu v oblacích, ona srdce na zemi a oba neví, co si s tím počít. Milý příběh dvou duší, které touží překročit svůj vlastní stín, jemuž sice mírně škodí epizodnost děje (způsobená škrty oproti předloze), ale jinak se může pochlubit poetickou atmosférou, která nabízí tak sympatickou romanci dvou „podivínů“, že je těžké jim to společné štěstí nepřál. Vynikající hudba v kombinaci s okouzlujícím prostředím Liberecka formálně Grandhotel vyvyšují, sem tam něco škobrtne díky přílišné strojenosti (především „patka“ mi lezl na nervy víc, než jakým způsobem to tvůrci zamýšleli). Nicméně (nejen) v rámci domácí produkce, pokud mluvíme o „divných romantických filmech“, jednoznačný nadprůměr… (18.05.2008)

Grandhotel je přesně ten typ filmu, po kterém bych chtěl být podivínským meteorologem na Ještědu, mít zvláštní zájmy, nemoci nikdy opustit Liberec, zkrátka mít svůj bezrozporný svět. Tenhle pocit mám na filmech snad vůbec nejradši. Zároveň si ale uvědomuju nereálnost takové touhy, protože Fleischmanem (a ani žádnou jinou filmovou figurkou) se nemůžete stát, tím prostě musíte už být. Taky mám rád Jaroslava Rudiše včetně jeho cameo role. (01.08.2011)

I přes velmi slabé ohlasy jsem byl s Ondříčkovým dítkem vesměs spokojený. Na naše poměry to bylo vizuálně bohaté, mimořádně čisté dílko, čisté ve smyslu asijsky jednoduché. Outsider, hotelový poskok, sušenkář a amatérský meteorolog Fleischman se vyhýbá lidem a raději v hliníkovo-laminátovém hotelu nad Libercem sleduje mraky a zapisuje stav počasí. Marek Taclík se ho zhostil výtečně, skloubil podivínství s chcípáckým vystupováním, kterým si možná získá diváka. Stejně jako další ztroskotanci, rozuměj zaměstnanci, hotelu, kteří si ale i přes odbyté psychologické vykreslení svoji beznaděj oproti Fleischmanovi relativně uvědomují. Tady potěší nemalý herecký talent Kláry Issové, která coby servírka Ilja snad jako jediná dokázala vybruslit z figurkaření, které ostatní setřást nedokázali. Věkově jde o třicátníky, mentálně ovšem o nevyzrálé losery, kteří přešlapují na místě – ne proto, že se bojí změny, ale proto, že nic jiného by ani nesvedli. Vadí tu víc věcí: žánrová nevyhraněnost, absence umělecké vize, vykonstruované motivace, nepřirozené reakce většiny zúčastněných.. a našlo by se toho víc. Prostě čím víc se mluví, tím je to horší. Ostatně dialogová nemohoucnost je asi největším problémem celého ještědského vyprávění. Právě Ondříčkova poetika by mi s přispěním skvělé hudby Jana P. Muchowa bohatě stačila, škoda, že se na plátno neustále snaží tlačit vtipné momenty, které ne vždy fungují. Protože jistá tajemná magičnost tu z plátna bezesporu čiší.. (13.10.2009)