Tchyně

Čarovné prstýnky pro dospělé, aneb vztahové drama v socialistických kulisách. Nebylo to špatné a je to vcelku i velmi uvěřitelné. Herci hrají dobře a i když je TV film, dobře se na to kouká. Navíc tento model rodiny má celkem ještě co řící i dnes i když dnes už je spíše trend, že každý bydlí ve svém. Celé je to navíc točeno v takovém tom klasickém nechtěném šedém filtru, který socialistickým filmům dodává navíc takovou jakousi smutnou ponurost až má člověk dojem, že se tam to všerozpínající dusno Husákova půlnočního normalizovaného království tak nějak vkopírovalo. A přitom i tehdejší svět byl barevný stejně jako ten náš dnešní svobodný a někdo při pohledu na tehdejší vybavení bytů může mít dokonce pocit melancholie a návratu do mladých let. * * * * (11.12.2016)

Je to sablonovite, a postavy jsou ve svych charakterech hodne akcentovane. To znamena, ze napr. vynikajici padouch Benes, je fakt extrem. Zrovna tak hezka a hodna Marketa, je zas az prilis super, atd. Ale ze zivota to kazdopadne je, nastesti ne z meho, ...protoze takovouhle tchyni (vytecna Galatikova) bych neprezil ani minutu. Co mi ale prijde od Zinnerove zbytecne je to, ze vsichni chlapi jsou vyobrazeni jako kreteni. Od ditete az po dedu. Cili feministky asi jasaji, realita ale takovahle jiste neni. (24.01.2014)

Musím se nejdřív vyjádřit k první části příběhu. Markéta Zinnerová uměla vždycky psát vztahovky a vykreslit charaktery. I tady se jí to daří na výbornou. Vláďu Beneše jsem měl vždycky rád, ať už pro jeho herectví či dabing, ale tady bych mu ji několikrát tak s chutí fláknul, že by druhou chytil o zeď a třetí o podlahu. A to přes to, že jsem od přírody šovinista. A Brodský v netypické "záporné" roli. Škoda, že ten druhý díl už nemá takovou sílu, dál pracuje s postavami, ale už není moc komu fandit a koho vyloženě nenávidět. Spíš je to o takovém tom pocitu, kdy člověk musí polknout vlastní pýchu. (10.04.2021)

Když psala Markéta Zinnerová scénář pro seriál My všichni školou povinní, psala roli ředitelky Libuše Martínkové "na tělo" Věře Galatíkové. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když odvodím, že i o rok později při psaní scénáře pro tuto hru myslela s titulní rolí opět na stejnou herečku. A není zřejmě náhoda ani to, že se v této inscenaci objevili stejní herci z výše jmenovaného seriálu (M. Vladyka, M. Fišerová). Nezkušený režisér a dobrá scénáristka vytvořili inscenaci chudou na herecké obsazení a výpravu, ale o to více postavenou na hereckých výkonech. A Věra Galatíková v roli tvrdé a nesmlouvavé ženy - to byla její parketa. Vlastimil Brodský v nezvykle záporné roli, ale přesto mu seděla. Jediné, co bych vytknul, je trochu monotónní hudba. Ale já mám prostě pro podobné komornější inscenace slabost. Takže za čtyři. (01.05.2007)

Inscenace si zaslouží velkou pozornost už proto, že je to jedna z posledních rolí Markéty Fišerové; vhled do nejcitlivějších stránek mezilidských vztahů je také mimořádný a svým způsobem i nadčasový. O kvalitě scénáře lze možná diskutovat, kdyby nebylo české dramatické současnosti a té velkomanufakturní produkce, která se ze všeho nejméně obává kritického a náročného televizního diváka. Tehdy mladí jsou dnes šedesátníky, od smrti Galatíkové uplynulo více než 15 let. Srovnání, která se derou na jazyk, jsou drsná a smutná. Dnes takové "komořiny" prostě nejsou. Bohužel. (31.08.2023)