Tygr a sníh

Na film Tygr a sníh jsem se hrozně moc těšila. Jenže ouha, stejný režisér, stejné hlavní role, stejná zápletka, stejná pointa, jen různé časové období děje filmů. Roberto Benigni mě sice opět dokázal rozesmát, ale jinak mě hrozně zklamal. Není nic horšího, než když autor, kopíruje svoje vlastní dílo. (08.03.2012)

příběh mající lehkost sněhu a sílu tygra, umě kombinující obé do poetické harmonie... benigni si napsal a zrežíroval sebe sama takřka dokonale, doslazuje hořké a ztrpčuje sladké, takže chvílemi divák neví, zda se má smát, nebo brečet... možná mám kliku, že jsem tuhle one man show viděl dříve než tolik vyzdvihovaný Život je krásný, a tak nemám srovnání s údajně mnohem lepším snímkem. prostě díky gejzíru krásných slovních obratů a parádnímu konci v mé romantické části duše zavládla spokojenost na 80%. (26.11.2010)

Proti Benignimu stojí špatný scénář, pokažený nejedním divácky nečitelným dějovým střihem, špatné herectví jeho partnerů (ovšem – co hrát, když scénář stojí za kulové?), vykleštěnost a trapná sebestřednost jeho vlastní režie i zjevná finanční dýchavičnost celé produkce. Dýchavičnost nepatřičná s ohledem na velkolepost záměru. Odpustil bych mnohé – skřípající scénář, „americké vojáky“ se zjevně anglickým přízvukem, digitální mouchy a ptáčky i digitální „sníh“ padající na tygra. Ale nedojemnou dojemnost a nevtipný humor odpustit nelze. Benignimu měkne mozek. (08.03.2006)

Roberto Benigni nám předkládá podobný koncept jako ve svém nejlepším filmu Život je krásný. Jenže tentokrát se skoro až utrh ze řetězu. Divák musí bejt hodně romantická duše, aby mu to všechno zbaštil. Já mu to skoro zbaštil. Film se snaží (podobně jako již zmíněný Život je krásný) ždímat z diváka dvojí emoce: Benigni chce aby se ústa smála a zároveň oči slzely. No nevim, humoru je ve filmu dost, ale...jinak je to trochu nevěrohodný. (22.07.2010)

Benigniho představy všedních reálných prožitků jsou v mnoha směrech jedinečné a výrazově osobité,jeho styl vyprávění není možné jen tak zařadit,jako to jde u mnoha jiných.Svým naturelem bych ho malinko přirovnala k bláhovému snílkovi Donu Quijoteovi,jen s jedním zásadním rozdílem a to,že básník Attilio svou neutuchající vírou, optimismem, nadšením, prolínajícím se taktéž s poetickým nadhledem dokáže překonat jakoukoli nezdolnou překážku.Jde za svou pro něj vyjímečnou,nádhernou,až étericky křehkou životní láskou.Byl by schopen kvůli ní i zemřít?Nejspíš ano,i když jeden bez druhého setrvávat dál v tomto světě,je snad nemožné.Ještě jeden postřeh se mi vryl do paměti,že kdesi hluboce zasutý v jeho nitru se ukrývá nepatrně posmutnělý a unavený klaun. (16.05.2009)