Ohnivé léto

Návrat Lídy Baarové do Prahy po jejím osudovém nešťastném milostném skandálu s Goebbelsem a urychleném vyhoštění z německých filmových ateliérů nebyl mnohým dvakrát po chuti. Doba a lidé se rychle změnili, Československo zmizelo z mapy světa a atmosféra nebyla příznivě nakloněna ani zrazené a rozbolavělé Baarové, která ovšem záhy našla útočiště v jihočeském Písku, kam ji pozvali Václav Krška s Františkem Čápem. Právě vznikající film, v němž se oba tvůrci chtěli prostřednictvím velkolepých přírodních scenérií vyznat ze své lásky k lidem, k mládí i k životu vůbec, nabízel ojedinělou příležitost také oběma sestrám Babkovým, tedy jak Lídě Baarové, pro kterou byla do již hotového scénáře bryskně dopsána jedna z hlavních rolí, tak Zorce Janů, talentované mladé herečce, dospívající zvolna v dívku nevšedního, jemného půvabu. V jejich těsné blízkosti se ocitl tehdy také jedenadvacetiletý Svatopluk Beneš vyrůstající po boku eroticky působící Baarové v jednoho z nejžádanějších filmových milovníků, ukazujíc zde přitom mnohé ze své stále ještě chlapecké váhavosti a cudnosti. Ohnivé léto, film plný snů, vášně a touhy, je vskutku ojedinělým zjevením uprostřed propuknuvší nesvobody, je otevřeným manifestem volnosti a radosti ze života. (03.10.2008)

Z filmu Ohnivé léto se line sladká lyrická vůně tvůrčího nitra Václava Kršky. Ten spolu s Františkem Čápem vydal světu své poetické vnímání propletence mládí a citů. Ozdobou je tvůrčí vyjevení obrazů a psychologická hloubka postav. Jednoznačným záporem jsou dialogy, které diváka často svírají a bodají svou křečovitostí. Herecká vložka mužských postav díky tomu často trpí nepřirozeným vynucováním. Je to nedostatečnou vyzrálostí obou hlavních filmových tvůrců. Ale samotné téma i způsob zpracování muselo vzbuzovat slibná očekávání od obou zajímavých mužů do budoucnosti. Mládí v rozpuku svých tělesných sil a s ním spojené citové hledání a tápání. Obsahuje i další zajímavé prvky, jako generační odcizování, latentní homosexualita, či puritánství. Jsou to ale jen prvky, nikoli celé části. Zdá se, že je celek zabalen do společensky korektního a snesitelného tvaru pro širší diváckou veřejnost v zajetí moralistických předsudků a tmářství. Hlavní postavou příběhu je bohatý dospívající sirotek Julio (zajímavý Václav Sova) ve zmatcích citů, ve vydírání morální etiky staré doby, v seznamování nevyřčených a lákavých tajemství a v podmanění radosti ze života. Hlavní ženskou postavou je Juliova sestřenice Rosa (sympatická Lída Baarová) v roli rafinované pokušitelky i upřímně a hluboce zamilované dívky. Druhou hlavní mužskou postavou je okolojdoucí student Šimon (příjemný Svatopluk Beneš) ve své nevděčné roli narušitelského cizorodého prvku v celé velikosti krásy i tragédie lásky. Druhou hlavní ženskou postavou je bezelstná a mladá Červená Klárka (dobrá Zorka Janů), která marně hledá cestu ze složitého a zhoubného labyrintu lidských citů, majetnictví, neopětované lásky a sebetrýznění v nemožnosti nalezení správného východu. Poslední důležitou postavou je Juliův zahradník a od dětství věrný kamarád Petr (zajímavý Josef Stadler) s osudem obětního beránka na poli seznamovaní mládí s lidskými city a přirozeností. Z dalších rolí: puritánská autorita, Juliova teta a správkyně jeho majetku (Otylie Beníšková), Juliova starostlivá a laskavá hospodyně (příjemná Antonie Nedošinská), malý kamarád Střevlík (Jaroslav Liška), či starý převozník přes Otavu (František Roland). Škoda té nevyzrálosti a s ní související topornosti. Na druhou stranu byl jejich první společný filmařský výtvor silným příslibem do další tvorby. (17.11.2016)

Tak koukám, že ani sestra Lídy Baarové neuměla hrát (a ani kozy nemá, i když jí budou vidět přes mokrou košili bradavky). Film je hezký dnes již dokumentárním popisem v podstatě vesnických zvyků (i když se to odehrává v dnešní městské aglomeraci), idealizací vorařů. Ale to drama jak z červené knihovny! Ta neustálá ááách, óoooch, Petřéééé, to už tahalo za uši. Docela by mě zajímalo, jestli fakt byla těhotná, nebo to řekla jen tak, aby si ho udržela. Hezké scenérie, dokumentační pozitiva, ale herecky a scenáristicky i na tehdejší dobu zcela mimo. (07.09.2014)

Dnes je jasné, že velkolepá česká (československá) filmová vlna šedesátých let má své základy v předcházejícím vzmachu let třicátých, v nichž vznikla řada průbojných, umělecky mimořádně dobře - ne vždy s prvoplánovým úspěchem - zvládnutých děl, u nichž v titulcích objevíme řadu později známých jmen (Vávra, Frič, Cikán, Čáp); jedním z těchto případů je i impresionistický básník filmového obrazu Václav Krška. Zdánlivě banální studentský příběh dospívajícího jinocha z tzv. lepší rodiny se oproti filmům např. Machatého odlišuje propracovanějším námětem, hlouběji pojatou psychologií vlastních postav a až živočišným ponorem do vnímání kulturní krajiny, jejích krás i neopakovatelných svérázů a scenérií. Byla to jedna z mála příležitostí, která umožnila společnou práci oběma sestrám Babkovým, Baarové i Janů, a byla to i jedna z prvních výrazných příležitostí pro mladého Svatopluka Beneše, výraznou,neprávem opomíjenou kultivovanou osobnost našeho hraného filmu. OHNIVÉ LÉTO nese již celou řadu znaků, příznačných pro pozdější etapu filmové tvorby let čtyřicátých až šedesátých, která předchází bezprostředně nástupu filnmové šedesátnické vlny. I po více než půlstoletí stále náleží ke klenotům zlatého fondu naší národní kinematografie hraného filmu. (27.08.2007)

Už tady bylo vidět, že pro Kršku je Šrámek (a hlavně jeho Stříbrný vítr) téma hodné zpracování svým symbolismem, stejně tak tím, že dokázal homosexualitu dostat do českého filmu. Jediné, co filmu sráží kvality (v obrazové, střihové a hudební rovině film nic neztrácí) je literátskost dialogů - Krška byl ovlivněn literaturou konce 19. století ve všech jeho směrech (impresionismus, symbolismus, anarchistická linie), ale kvalit svých vzorů nedosahoval. Kromě toho ještě čekal na Cupáka (škoda, že neobsadil do ústřední chlapecké role R. Hrušínského). Z. Janů pak byla mnohem lepší a přirozenější herečkou než její sestra. (05.06.2011)