Město ztracených dětí

Moje záliba v obskurnostech, fantasmagoriích a bizarnostech sice byla částečně ukojena, ale na druhý straně mě žalostně štve hlavní náplń filmu: Totiž, že Žán Piér předvádí spíš zajímavé kulisy na pozadí jakéhosi neurčitého příběhu. Ten je možná svým způsobem i originální, ale bohužel bez větší hodnoty. Teda... nechci, aby to znělo jako suchoprdí vejlev samozvanýho umolousance z "Katovny", ale mě to vyprávění fakticky neuspokojilo. V podivném a nesrozumitelném světě se šmrdolí nespočet podivných, nesrozumitelných až protivných existencí... A tak nějak se mi zdá, že celej film spíš balancuje někde na hranici zlýho snu a obskurního nesmyslu. Nemůžu si zkrátka pomoct...Nějakou větší hloubku (a ani extra napětí) jsem v těch podivných obrazech prostě nenašel. Takže na závěr velmi nerad: Tři z pěti za vizuál, mýho oblíbenýho Perlmana a spektakulární "sexy mozek" stráčka Irvina ... Zbytek šel krutě mimo. (07.05.2010)

Fuj - ten začátek je docela psycho a tuším, že to tak zůstane. CITÁT - Kdo ukradl ten dětský sen?........ Tak zase je tu ten podivný svět Jeana-Pierre Jeuneta (podobnost s Timem Burtonem mě napadla až později) Ale zatím se mi líbil jen v Galimatyáši v Montmartru a samozřejmě ve Vetřelčím Vzkříšení, ikdyž tam to nebylo tak poznat. Snad krom podobnosti oblíbeného herce. Zde je dokonce několikrát klonovaný. Ano je to Dominique Pinon. Tenhle příběh, respektive tyto postavy jsou opět nevěrohodné, karikatujíce sama sebe, beze špetky kloudného humoru. A navíc je tento příběh strašně uřvaný. Je to zatím nejhorší film od zmíněného režiséra. CITÁT - Víte kde najdu kyklopy?......... (23.08.2014)

Nikdy by mě nenapadlo že chlápek, který mě kdysi okouzlil poetickou, rozvernou a vtipnou Amélií z Montmartru, mi zkazí den jedním z nejhnusnějších fantasy příběhů, jaký jsem viděl. Stylisticky je to parádní, vizuál neživých předmětů je dokonalý. Děti, představitelka Drobka speciálně, jsou kouzelné a bizarní postavy skvěle obsazené i zahrané. Spousta vynikajících a velmi neotřelých nápadů a s tím souvisejících scén, vytváří hravou směsici smrdutého fantasy artu...který nesnáším. Podobně jako někdo zvrací ústřice a jiný je miluje, tak já mám problém s příběhy o pokřivenostech, které se odehrávají ve světě, kde slunce svítí jen aby vám vypálilo oči, hudba hraje jen aby z vás udělala zabijáka a láska vede nevyhnutelně k tomu, že vás zabijí. A neospravedlní to ani ty dvě hřejivé scény v závěru, ani happyend, který už tu slizce úchylnou atmosféru nemohl překrýt. Tento film strkám do šuplíku k "pohádkám" J. Herze, kterého považuji za krále hnusného artu. Totálně mimo můj vkus a preference. A to jsem si myslel, že největším úletem Jeuneta byl Vetřelec: Vzkříšení. Zlatej Alien. (17.01.2022)

Na Městu ztracených dětí se ze všech Jeunetových filmů nejvíce projevily slabiny jeho stylu, přístupu k vyprávění (a ostatně i jeho národnosti) a podle mého se jedná o jeho zdaleka nejhorší celovečerní film. Je zajímavé, že do svých děl nikdy neopomene umístět scénu, která nám připomíná, že i ta nejmenší drobnost (kromě toho, že je magická) může mít rozhodující vliv na "celek", ale sám se tímto světonázorem neřídí ani za mák. Jeunet byl a vždy bude povrchním formalistou a stylistou, ale nikdy ne dobrým vypravěčem, protože se jím za a) nesnaží být a za b) se jím nenarodil. Dosud jsem mu to nikdy nevytýkal, neboť jeho důraz na atmosféru a delikátní maličkost byl funkční a těšil mne. Jenže Městu chybí pevná struktura, a tak jsou všechny nesrovnalosti třikrát zjevnější a protivnější. Jeunet nedokáže inscenovat dramatickou scénu, udržet tempo vyprávění, budovat napětí (kromě neobratně hektického závěru chybí jakýkoliv deadline) a tentokrát ani zaujmout svérázem jednotlivých postav, protože ty zdejší jsou pouhými bludnými přízraky bez duše, které se do bizarní jeunetovsko-carovské férie připletly jen díky své účelové podivnosti (Borgové mají pré?!). Ve středu jeho zájmu je postavení kamery, stylizace obrazu pomocí barevných filtrů a speciálních objektivů a filigránská úprava mizanscény do retrofuturistické podoby ála Verne, což mi sice na jednu stranu dělá radost, ale není to všechno. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak přihlouplý a neotesaný francouzský humor. Něco tak uslintaného se vidí a slyší vzácně! A to mám pohádky (a ty výstřední a ponuré zvlášť) od srdce rád. Nikdy víc. (29.06.2009)

Stylizace vizuální stránky tohoto díla je velkolepá. Přivést na svět takové pochmurné prostředí se všemi detaily, je obdivuhodný počin, který předpokládá velkou dávku fantazie a odvahy. A těch bizarních postaviček, které se sešli v jednom filmu. Pouťový lamželezo a bývalý lovec velryb s jemným a láskyplným srdcem One (zajímavý Ron Perlman). Bláznivý vědátor Krank (pozoruhodný Daniel Emilfork), neúnavně hledající sny. Vůdkyně dětského uskupení ulice Drobek - Miette (Judith Vittet, u které je škoda, že se ve filmu již neobjevuje), ve které se probudí svědomí a touha pomáhat. Vědec s amnézií a jeho několik klonů (dobrý Dominique Pinon), který ve své touze po objevech zapříčinil současné události. Bývalý vedoucí cirkusového obludária Marcello (dobrý Jean-Claude Dreyfus) s jedinečně vycvičenou blechou v tanci šílenství. Krutá a hamižná siamská dvojčata Chobotnice - Pieuvre (zajímavé Geneviève Brunet a Odile Mallet), zneužívající dětskou nevinnost a zranitelnost. Krankova všehoschopná pomocnice Bismuth (Mireille Mossé) s trvalým citem lásky. V akváriu naložený strýček Irvin (hlas Jean-Louis Trintignant), cynický komentátor Krankova počínání. Dále je tu šéf sadistických Kyklopů Gabriel Marie (Serge Merlin), poskok Chobotnice Peeler (Rufus), Baštík - Denree (Joseph Lucien) s neukojitelným apetitem a spousta dalších a dalších dětí a dětiček. Je dobře, že se najdou stále lidé, kteří dokáží převádět své jedinečné fantazie do filmových výtvorů, které se následně mohou chlubit svou originální podobou i působností. (31.12.2015)