Planeta opic

Mohlo by se zdát, že Planeta opic přece nemá patřit do sekce zaměřené na téma cest do vesmíru. Ale to pouze značí, jak se vnímání filmu od dob jeho prvního uvedení posunulo, potažmo jak jeho zásadní zvrat dnes již náleží do popkulturního povědomí. Nemalou mírou k tomu přispěl fakt, že úspěch prvního filmu dal vzniknout rozsáhlé franšíze, která zahrnuje čtyři filmová pokračování, hraný a animovaný televizní seriál, komiksy, audio příběhy a po dekádách hibernace také nový filmový reboot, jehož třetí část vstupuje do kin pár týdnů před konáním letošní LFŠ. Ačkoli film vychází z mezinárodně úspěšné knižní předlohy francouzského spisovatele Pierra Boulleho, od předlohy se v mnoha ohledech zásadně liší, takže i diváci seznámení s knihou byli svého času pointou snímku překvapeni. Tvůrci se ve vyprávění drží linie, že skupina amerických astronautů ztroskotá na nehostinné planetě, kde posléze narazí na primitivní ekvivalent lidí a následně i zdejší pány tvorstva –civilizaci opic. Zatímco Boulle spřádal fantazii, kde člověk díky své inteligenci a znalostem ohromí vyspělou opičí společnost, film kvůli požadavku studia na snížení nákladů staví hrdinu proti výrazně méně vyspělé civilizaci, kde touha po vědění a pravdě několika vědců naráží na až inkvizitorskou konzervativní doktrínu špiček zdejší hierarchie. Zatímco původní scénář z pera legendárního Roda Serlinga předlohu obohatil o protiválečnýou reflexi hrůzných výhledů studené války, právě jeho úsporami iniciované přepracování od Michaela Wilsona výslednému filmu dalo jeho proslulé protirasistické téma. Hlavní hrdina v podání hvězdného Charltona Hestona se ocitá v pozici, která silně evokuje zacházení s otroky, a byť se vyprávění jinak drží klasických klišé o bílém spasiteli a alfasamci, současně jej staví do role zosobněné viny otrokářské minulosti Ameriky. Díky tomu Planeta opic mnohem zásadněji rezonovala se společností doby hnutí proti rasové segregaci a diskriminaci Afroameričanů, než rádoby aktuální a uvědomělé, ale v jádru konejšivé snímky jako o rok starší Hádej kdo přijde na večeři (Guess Who's Coming to Dinner, 1967), a nutno dodat že dodnes v tomto ohledu neztratila nic ze své působivosti. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

Vynikající film, který ani po tolika letech neztratil ze své myšlenkové, či obrazové působivosti téměř nic. Už od prvních sekund zdárně navozuje transcendentní a tajemnou atmosféru nutící člověka přemýšlet o maličkosti a pomíjivosti své existence, ale také zároveň o síle společenství. Jako satira na společnost slouží samozřejmě celý film, byť geniální úplně v každém detailu není... PS: Něco k zamyšlení - Připustíme-li pravidlo věčného návratu (~ že vše co se děje, tu už bylo předtím a bude se nesčetněkrát opakovat), nemuselo by z pohledu "ruky osudu" ani vadit, pokud by úlohu člověka přejaly opice... 8/10 (06.12.2009)

Klasika žánru sci-fi, kterak si lidé musejí zvykat, že tentokrát bude ledacos jinak. Mluvící civilizované opice vládnou planetě, zatímco přírodou se prohánějí primitivní lidé. Do toho ovšem ztroskotá tříčlenná posádka astronautů, kteří jsou přesným opakem divokých lidí. Mluví, přemýšlejí, píšou a rozhodně nehodlají nosit kožený obojek. Nicméně obě rasy mají dispozice k dobru i ke zlu, k dobyvačnosti i aroganci. Výsledek má velmi dobrou kameru i Goldsmithovu hudbu, samozřejmě masky jsou skvělé, protagonisté cení zuby i hýbou rty, John Chambers (kterého v Burtonově verzi vystřídal zkušený Rick Baker) se prostě se svým týmem vytáhnul. Už knižní předloha vyvolávala nemalou civilizační depresi, svědčí o tom fakt, že náš svět směřuje ke katastrofě nesmyslného sebezničení. Smutný fakt také odhaluje hlavní hrdina v samotném závěru. Některým filmům nicméně věk neprospívá. Za mě chybí víc napětí, lépe uchopené postavy, některé dialogy se poměrně zajídají. Ale samozřejmě respektuju dobu vzniku. (20.09.2022)

Dost mě štve, kolik lidí tento snímek spojuje se svým dětstvím, prohlašuje ho za zásadní a formující dílo svého života. Ne. Tenhle film je přece jenom můj! Do značné míry utvářel celé moje vidění světa, moji představu o vesmíru, čase, charakteru lidí, životě a smrti i o tom, jak je to všechno asi složité a děsivé. Navíc k nám na základku jednou za čas docházely takové doktorky, které nám, svlečeným do spodního prádla, kontrolovaly křivé páteře, ploché nohy a podobné defekty. Humus. Mojí postavičce už zřejmě nebylo pomoci, ale jedna z těch paní mi definitivně stvrdila, že Planeta opic není pouhá fikce. Vypadala totiž přesně jako Zira. Ovšem víte, co je úplně ze všeho nejlepší? Že když se dívám ta tenhle skvost dneska, jsem z toho snad ještě víc na větvi než tenkrát. (19.04.2008)

Zase jeden kultovní film, kterej mi nic neřiká. Planetu opic jsem viděl už před lety a v paměti mi to utkvělo jako blbost. Zdejší hodnocení mě poněkud zmátlo, takže jsem si začal myslet, že si to možná jenom špatně pamatuju a třeba ten film tak špatnej nebyl. Tim pádem jsem Planetu opic ponechal zatim bez hodnocení. Včera jsem se na to po letech zkusil podívat znovu a opět mi to připadalo jako blbost. Sice film naráží i na celkem zajímavý téma (popírání vědy ve jménu náboženství), ale k tomu nepotřebuju okolo nějakou slátaninu o tom, jak Charlton Heston bojuje s opičákama a jako bonus si najde čubičku, která se svou vizáží mezi ty "neandrtálce" zapadla asi stejně dobře jako ženská s fialovou trvalou v modrym tesilovym plášti. (08.01.2012)