Příběh dušičkový

Tento televizní film působí dnes jako zjevení. Prolomení čtvrté stěny... chronologicky zpřeházený děj… moderní herecký projev protagonistů - těžko uvěřit, že byl natočen téměř před šedesáti lety v r.1964. Doslova koncert ostřílených hereckých bardů Pivce s Marvanem, kterým zdatně sekundují ostatní herecká esa (Růžek, Šejbalová, Kemr, Zázvorková). Co jiného si tedy každoročně pustit (nejen) na Dušičky, než tuto skvostnou perličku na dně? (03.11.2023)

„Jak málo mužskýmu stačí ke štěstí. Za trochu laskavější slovo každá ženská mužskýho utáhne na vařený nudli. My jsme holt slabý pohlaví…slabý? To je slabej výraz.“ Moc hezky to pan oficiál Vavřinec Konopka shrnul…Velmi příjemná komedie, jedna z těch staromilských (dobovou atmosférou i stylizovaným jazykem). Místy možná trošičku šovinistická (nevtíravě a především neurážlivě), ovšem ve svých frcích dost často pravdivě trefná. A v neposlední řadě zábavná. Není to sice zrovna ten typ komedie, u kterého se klátíte smíchy, to byste byli na špatné adrese, ale ono to zase tak moc nevadí, protože máte potřebu se u ní stejně téměř pořád usmívat. O zbytek se už starají výborní herci, z nichž každý hraje s noblesou sobě vlastní. Pivec, Kemr, Medřická, Marvan…co jméno, to parádní výkon, i když je pravda, že Pivcův téměř neustále utrápený a nervózní Konopka přece jen nad ostatními vyčnívá. Celkově to vidím na slušné 4*.„Ráčej se posadit, neráčej stát, po práci chce se nám každýmu spát.“ - „Jéžišmarjá, vona mluví ve verších.“ (09.09.2018)

Promlouvání k divákovi do kamery, aplikovali čeští filmaři padesát let před Deadpoolem. Pivce jsem měl doteď v paměti jako uhlazeného elegána z filmů pro pamětníky, takže mě jako obstarožní popadesátník trochu zaskočil, ale nakonec to byl on, kdo dal tomu triviálnímu příběhu aspoň nějaký šmrnc. I když triviálnímu...v kontextu doby, kdy byla Herrmannova povídka napsaná, šlo o složitost v pravdě zapeklitou. A vlastně i v dnešní době vcelku aktuální. Od určitého věku mají muži se ženami mnohem víc trápení, než za mlada. Buď totiž ženu mají, ale rádi nejsou, nebo nemají, ale rádi by ji měli. Mít doma Petronilu...tak uteču k cirkusu já sám. (27.08.2022)

Povídky Ignáta Herrmana jsou banální lidové čtení ze starých časů a kdysi sloužívaly jako předlohy k líbezně nevkusným filmům s dvojicí Pištěk-Nedošinská. Také Příběh dušičkový je založen na dráždivě bulvární zápletce, ale František Filip ho natočil tak, že daleko víc připomíná čapkovské adaptace jako O věcech nadpřirozených nebo Čintamani a podvodník. Jeho tv uvedení na Vánoce 1964 se setkalo s takovým nadšením, že se film dodatečně promítal i v kinech. Lví podíl na úspěchu má Jan Pivec jako zakřiknutý oficiál Konopka, spořádaný muž, který panikaří kvůli každé maličkosti (Pivcovo slavné "jéžišmarjá" tady zazní snad stokrát) a co teprve, když mu jeho zlá žena Dana Medřická uteče s cirkusákem (jéžišmarjá), ba co hůř - co když se vrátí (dtto)! :-) Znamenité herecké výkony i ve vedlejších rolích (Marvan, Havelková), ba i v epizodních (skvělá scéna s jasnovidkou Jiřiny Šejbalové). 80% (21.02.2006)

Poněkud papírová adaptace novely Ignáta Herrmanna. Grotesknost, založenou míšením komického a tragického, zeslabuje již zvolený rámec, který proměňuje prožívané ve vyprávěné, a vzdaluje tak diváka od příběhu a snižuje drama na anekdotu. Týž účinek má i důraz na nepatřičně idealizovanou staropražskou idyličnost. V jejím divadelním koloritu se zdá být všechno včetně lidských (po)citů jen zdánlivé. Přitom snad právě ty všeobecná teatrálnost nepostihovala. Feuilleton. (20.12.2015)