Hříšní andělé

Výborne rozvrhnutá gangsterka. Na jednej strane máte kšeftikára Bogarta ako bývalého parťáka Rockyho Sullivena, s ktorým sa za oplátku mlčania vyzradenia tajomstiev má po odpykaní trestu tento nepodarený právnik vyrovnať. A potom Jamesa Cagneyho, ktorý je tým mužom. Čiže film je perfektne strategicky usporiadaný - políčko po políčku, tempo je však naprieč deľbou charakterovej rytmiky mierne ukolísavé, ale drží sa svojich štandardov a najmä jasnozrivých posolstiev, ktoré tu majú až prorocké miesto. Nižšie hodnotenie sa dať ani nedá a aj to svedčí o univerzálnosti príbehu a jeho vysokej kvalite. Zaujmú postavy kňaza, osudovej ženy i necitlivého zúčtovania so zradcami, ale až na prvého menovaného tieto miesta nepôsobia na Rockyho ako tá jediná achilová päta. Korene zla sú v hĺbke duše parchantov silno vsugerované. Čiže o slabom mieste a relativizácii zločinov tu v tomto prípade ani nemôže byť reč. Angels with Dirty Faces sa na tieto oblasti s odvahou zameriava. (17.01.2017)

Čakal som drsnú (v rámci dobových možností) gansterku v štýle Roaring Twenties a dostal som vynikajúcu drámu s nadčasovou myšlienkou. Cagney a Bogart sa pre podobné role narodili ale najväčší dojem zanechal Pat O´Brian ako "anjel strážny" všetkých pomýlených detí. Rozbieha sa to pomerne pomaly ale postupne je to všetko vygradované k fantastickému záveru.Krásny príklad toho ako je pre film dôležitý dobrý a silný príbeh. (01.05.2015)

Nečtěte Ti, jenž jste film neviděli K závěrečné dvojsmyslné scéně odvlečení Rockyho Sullivana na elektrické křeslo. Osobně se přikláním k té variantě, že Rocky tu svojí zbabělost jen předstíral, jelikož byl Jerry jeho nejlepší přítel, což mu vyjádřil tím, že ho poslechl a cíleně si tím otočil pověst odvážného kriminálníka. Jerry si to uvědomil a svojí následnou protikladnou výpovědí sígrům ve sklepě dovršil to, o co dlouho usiloval. (07.07.2014)

Jestliže na konci minulého století byli na světě dva herci, kterým mafiánství koukalo z očí (Robert De Niro a Al Pacino), pak ve 30. a 40. letech to byl jednoznačně James Cagney. Jeho výraz nenechal nikoho na pochybách, že opravdu není romantický hrdina. Film Hříšní andělé se zajímavě rozehrál, bohužel však ve druhé půli nemile zasáhla ruka cenzora, takže se film vyvíjí zcela proti tomu, co bychom očekávali. Je to promarněná šance, protože zde byl obrovský potenciál. I tak se jedná o gangsterku, kterou je třeba vidět. (21.05.2009)

Je to paradox, ale nebýt rostoucího vlivu katolické Legie slušnosti na návštěvnost kin a následně v roce 1934 zpřísněného Haysova kodexu, jehož absurdní kritéria pak svazovala americkým filmařům ruce až do pozdních 60. let, kdo ví, kdy by se gangsterský žánr vymanil ze zavedeného schématu jednoduchoučkých vyprávěnek o vzestupu a pádu nějakého toho více či méně sympatického gaunera, těžících čistě z divácké fascinace zločinem, a posunul se k něčemu zajímavějšímu. V Hříšných andělích sice Cagney absolvuje obligátní tvrďácký oblouk „rošťárny chudého kluka – učednická léta – ovládnutí podsvětí – život v luxusu – zrada – bídná smrt“ (to opravdu není spoiler, tyhle filmy prostě jinak nekončí) se všemi mafiánskými atrakcemi kolem a mohlo by se zdát, že O'Brien jako jeho slušňácký kamarád je tu jenom jako kouřová clona pro cenzory a že závěrečné vyústění je jen naivní úlitba požadavkům kodexu, to důležité se ale odehrává napůl mezi řádky, už od prologu (kluka s pomalejšíma nohama při lumpárně chytí, zavřou a „nápravný“ systém z něj udělá nebezpečného recidivistu, rychlejší stihne utéct a vyroste z něj bojovník proti zločinu – to je jednak pro mravokárce pořádně kontroverzní sousto na úvod a jednak málem filosofická úvaha o drobnostech určujících běh života), přes různé konfrontace obou hrdinů (kněz si získává jistý respekt „svých“ kluků teprve prostřednictvím jejich idolu a svého kamaráda gangstera, ví, že bude vždycky tahat za kratší konec, na několika místech doslova žadoní o jeho podporu, když se ho zrovna nepokouší obrátit na cestu pravou nebo mu nejde po krku), přes důležitou roli médií a manipulace s nimi, až po nejednoznačný konec: Zlomil se Rocky doopravdy, nebo ne? A jestli ne, co pro něj bylo nakonec důležitější než hýčkaná fasáda chlapské cti? Šlo o poslední službu příteli, s kterým nesouhlasil, nebo o gesto, kterým mu dal za pravdu? A nejde pak vlastně o scénu ospravedlnění a vykoupení darebáka, něco (další paradox) v předkodexových gangsterkách naprosto nemyslitelného? Cagney k tomu řekl jen: „Snažil jsem se to zahrát tak, aby si to mohl každý přebrat po svém.“ A to je další věc – ti chlapi hrají jako nikdy předtím, najednou mají co, postavy jsou složitější a hlubší a nejde přitom o romantizující žánrové psychologizování pozdějších let, ale o snahu říct (a protlačit cenzurou a ještě přitom naplnit kasy) cosi ne úplně triviálního a ne úplně pohodlného o „dobru a zlu“ v reálném světě a v reálných lidech. Jistá porce naivity a idealizace v tom samozřejmě pořád zůstává, nad hodnocením jsem dlouho váhal, ale když ono to mezi zábavností, sdělením a svého druhu sebereflexí balancuje tak dovedně, že to opravdu zastiňuje všechny mně známé předchůdce a většinu následovníků. (25.01.2019)