Pilát Pontský, onoho dne

"Je jen jediný začátek: vidět v lidech dobro." Bulgakův apokryf o římském prefektu Pilátu Pontském a jeho špatném  svědomí v podobě potulného filosofa Jošua Hanukrihoje poněkud pokřivenou variancí na biblický příběh. Jako by v něm skoro vše bylo jinak, než jak známe z Bible. Jošua si Pilátovi stěžuje, že Matouš při zapisování jeho výroků překrucuje jejich obsah, a ten sám se snaží Jošuu po jeho odsouzení zabít, aby jej tak zbavil utrpení na kříži. Jidášova sebevražda byla ve skutečnosti vraždou objednanou samotným Pilátem, který se ani takto nedokáže zbavit zlého svědomí za to, že odsoudil na smrt nevinného muže... Tohle televizní zpracování Bulgakova stojí bezesporu na skvělém hereckém výkonu Luďka Munzara v roli Piláta. Kolem něj se točí celá řada dalších výborných herců (Vetchý jako Jošua, Šťastný jako Jidáš, Hanzlík jako Matouš  další), ale Luděk Muzar je jen jeden. A ačkoliv se Oldřich Daněk tentokrát nemohl spolehnout na kdovíjakou výpravu, spolu s výbornými herci vytvořit velmi kvalitní inscenaci. (04.03.2023)

Tohle bylo jedno z nejslabších dramat, co jsem kdy viděl, možná nejhorší. Děj nebyl moc záživný, nudný a celkově nezajímavý. Výkony byly vynikající a obzvlášť Munzar to zahrál dobře, ty přidaly * v mém hodnocení. Taky musím poznamenat na dobové převleky, jež se mi strašně moc líbily. Poslední hvězdičku rozdělím na polovinu: Polovina- Obleky a druhá Provedení. 37% (09.04.2007)

Televizní volná adaptace jedné kapitoly Bulgakovovy klasiky "Mistr a Markétka" s excelujícím Luďkem Munzarem a pár "přihrávači". Pokud se dokažete přenést přes strašné papundeklové dekorace (výprava, která by jen naznačovala než aby byla takto strašně studiově "doslovná" by jen prospěla) a divadelní pojetí režie i výkonů, tak je to velmi vydařená hra o vypodářání se Piláta s odsouzením Joshui i proti své vůli. (28.03.2005)

Jedna z lahůdkových televizních inscenací období pozdní normalizace a prvního polistopadu. Špičková historická dramatika a posléze i režie nedoceňované Daňkovy osobnosti byla vždy pastvou pro znalce a ambrózou i nektarem pro diváka. Současná témata vnímaná na historickém pozadí - v exilu s úspěchem tuto metodu uplatňoval Ferdinand Peroutka (mj. román POZDĚJŠÍ ŽIVOT PANNY) - umožňují přístupy a pohledy, které v současné pohledu jsou buď obtížně, nebo vůbec neuplatnitelné. Že to je vždy i vynikající příležitost pro skutečně dobré herce, kteří mohou zapomenout na mizerný scénář a věnovat veškerou pozornost detailnímu propracování svých rolí, se rozumí samo sebou. To všechno tato inscenace v sobě obsahuje, to všechno režisér Daněk prokázal. I po letech mu do nenávratna, kam před časem proti své vůli odešel, děkuji. Z hloubi srdce. (26.08.2007)

Dramatická díla mají nejrůznější osudy: některá ve své době zazáří a pak zhasnou, jiná naopak pochopí až následující generace. Dvacáté století přineslo ještě další "časovou smyčku": díla, v době svého vzniku zakázaná, která se realizují a mohou tak promlouvat k lidem až za celá desetiletí, jsou z hlediska recepce ovšem nejriskantnější. Jeden ze zakládajících televizních autorů a dramaturgů Zdeněk Bláha napsal scénář hry už v roce 1968 a reagoval v ní na tragické události srpna téhož roku a retušoval ji v předtuše přicházejícího dusna normalizace raději historickou látkou (postavenou na motivu Bulgakovova románu Mistr a Markétka), na které chtěl demonstrovat problémy své doby. Pilát Pontský je tedy zosobněním zla, které nelze pojmenovat a zbabělosti, z níž se nedá uprchnout. Bláha samozřejmě danou situaci v několika okamžicích přesahuje, mluví-li například o tom, že "každá moc je stejně násilím na lidu"; základ ovšem zůstal neměnný: boj o hodnotu pravdy, morálky, statečnosti a zbabělosti. Řetěz násobené inspirace legendární látkou tu prochází od biblických pramenů přes Bulgakova a Bláhu až k Oldřichu Daňkovi, který se po letech převážně autorských projektů vrátil ke své původní profesi. Hru inscenoval v rychlém tempu, s dynamickým střihem a v kulisách, které tentokrát dílu svou vzdušností a ryzí účelovostí prospěly. Troufám si tvrdit, že to byla profesionálně jedna z vůbec nejlepších Daňkových režií, čímž ovšem nechci snižovat hodnotu jeho mladších i starších děl. Dominující hodnotou této televizní inscenace zůstává mimořádná Munzarova kreace v roli Piláta Pontského, kterého pojal jako zoufalého muže, zmítaného v nesnesitelných duševních i fyzických bolestech, uvědomujícího si osudný omyl, jehož se pro svůj klid a pohodlí dopouští. Úlohy hodné klasického repertoáru tu po delší době získali i další; vedle herců starší a střední generace (Hanzlík, Švehlík, Zahajský, Sklenčka, Doležal a další) tu výborně zvládl svůj nejednoduchý part mladinký Ondřej Vetchý. Dnes by byla podobná látka pojímána zřejmě krvelačněji, s minimem historických reálií, spíše s průhledným důrazem na otřesnost a běsnotu doby, o níž má vypovídat. To ovšem nijak nebrání dodatečnému ocenění této komorní televizní inscenace, která se zvláště dnes jeví malým svátkem. (18.09.2010)