Dogora

Dogora a Barak jsou síce žánrovo stejné, ale každá nám dáva nahlédnout do něčeho jiného. Zatímco Baraka je spíše o architektuře po celém světe Dogora je o lidech. Obě jsou samozřejmě doplněny božskou hudbou bez které by to byl možná jenom obyčejný dokument. Dogora mě oslovila a vnikla přímo do mého srdce a věřím, že pocity z tohoto užasného dokumentu budou ve mě doznívát jěště hodně dlouho.P.S. Hezké to je, to jo , ale žít bych tam nechtěl. :-) (27.05.2008)

Nejnovější představitel mého oblíbeného žánru zůstal někde na půli cesty, přesto nabízí docela působivý zážitek. Kambodža je chudá, ale přesto krásná země, a režisér Dogory nashromáždil velkou spoustu krásných záběrů, abyste se v průběhu sympatických 75 minut nenudili. Co mi ovšem trochu nesedlo, je hudba, která obsahuje po většinu času pěvecké sbory, které mi zněly poněkud rusky a k jihovýchodní Asii se moc nehodily. (23.09.2005)

Žádné překvapení ani zklamání. Režisér Leconte není rozhodně žádným nováčkem ve filmové branži a dlouho se nedrží u jednoho tématu. Tentokrát se přiklonil tam, kde prvky jako informace a její sdělení hrají klíčovou roli - k dokumentární tvorbě. Z vlastní cesty po Kambodži natočil mnoho detailů z přírody a život lidí, kteří se nacházejí pod hranicí chudoby. _Zřejmě nikdo jiný než cizinec z jiného kraje asi není schopen natočit snímek tak působivý právě pro nás cizince. I když je působivý takovým falešným dojmem. Autor natočil mnoho harmonických a bezstarostných pohledů na činnosti tamních obyvatel, ale v tom rozpoložení nad povedenými sekvencemi zapomněl na reálnou byť drsnější stránku. Některé záběry mají efekt loutkového naaranžovaného divadla, jiné, ty statické jakoby byly vystřiženy z alba National Geographic. Opravdu je na co se koukat a je nad čím žasnout (do jisté míry), ale má to několik háčků._ Protože je celý dokument poskládán jako mozaika z vzájemně nesouvisejících záběrů, chybí jakákoliv spojitost a dramaturgická linie a těžko lze v konečné fázi najít informační sdělení (někdy i přehlednost), což by se u žánru 'dokument' stávat nemělo. Byť jde o bezeslovný, muzikou a zpěvem prokreslený vizuální snímek._ Po obrazové stránce se toho dá vytknout málo. Hudba s obrazem ladí, ale skáče od tempa k tempu a točí se jako rozbitý kolotoč mimo svou osu._ Laconte se s kamerou dostal k lidem blízko, ale přeci ne tak, aby z jeho dílka byl cítit ten pach jejich bezmocnosti a lhostejnosti. Samotnou Kambodžu ukazuje jako stagnující rozvojovou zemi. kterou bezesporu je, ale nedává tomu pravdivě vyniknout. Přesto jsem přesvědčen, že dokáže svým počinem zaujmout lidi z každé řady. V tom lepším případě naláká po jeho zhlédnutí několik jedinců k výpravě za odlišnými krásami Asie a tím i podpoří její cestovní ruch, který je obživou pro mnoho tamních lidí._ Každopádně stojí za shlédnutí. Alespoň jednou. (03.04.2005)

Začátek jak z budovatelského filmového pojetí písně, a to nemluvě o rusko-polských zpěvech .... K epičnosti podobně laděných filmů má Dogora krapet daleko... ale některé záběry stojí za wallpaper ! potažmo vytištění :) a práce střihače je též zajímavá, jen jednotlivé kapitoly jednoduše postrádají kompaktnost. (03.11.2012)

Patrice Leconte po několika měsících prožitých v Kambodži zrealizoval audiovizuální esej, která je primárně postavená na osobních dojmech a prožitcích. Esenciální hudba E. Perruchona s početným orchestrem dobarvuje intimní ladění snímku, z něhož ovšem vyvěrá jen pramalé smítko vložených citů. Dogora je zbytečně rozparcelovaná do mnoha uzavřených sekvencí, jež postrádají jakékoliv kontinuální propojení (většina z nich zastává obyčejnou roli videoklipu). Pro toho, kdo se nechal unášet poetikou „qatsi“ trilogie, bude následujících osmdesát minut jen směsicí libých obrázků, kterým však schází dramatická výstavba, originálnější montáž a sebemenší vyznění (03.04.2005)