Ženy pro měny

Předem bych se chtěla omluvit za poněkud delší komentář, ale myslím si, že je dost nutný. Absolventka FAMU Erika Hníková totiž natočila dílko, za které by se nemusel stydět ani Michael Moore. Tématem je ženská krása a manipulace s ní, tedy byznys, ve kterém se točí miliardy korun. A jedním z největších aktérů tohoto byznysu je vydavatelství Stratosféra, které produkuje 14 časopisů objevujících se na českém trhu. Samotný dokument je sice na 4*, protože od jeho poloviny už nesledujeme konfrontaci, ale "jen" příběhy jeho 4 hlavních hrdinek (začínající modelky Zuzky, krásou posedlé studentky ekonomie Karolíny, pod kudlu plastického chirurga jdoucí Evy a konzumentku všech možných i nemožných hubnoucích přípravků Magdy). Těch 5* jsem si ale nemohla odpustit, neboť snímek nutí k zamyšlení a zamyslet bychom se opravdu měli, obzvláště paní šéfredaktorka časopisu Cosmopolitan. Ta totiž tvrdí, že svým časopisem nikoho nechce ovlivňovat ani mu vnucovat jeho obsah, což je naprosto nehorázná lež, když si uvědomíme (stejně jako milá paní šéfredaktorka), že tenhle byznys na manipulaci a ovlivňování stojí. Pokud totiž nepřesvědčíte 16-ti letou dívku, že její míry 83-62,5-94,5 jsou poněkud nesprávné, nekoupí si všechny ty Vitalinei, Aquila aqualinei a Ultra, fit&slimy. Nejhorší ale je, že na podobný trik naletí i dospělé ženy. Pro mě přesto zůstává nejpůsobivější scénou filmu finále soutěže Topmodelka nového tisíciletí (že neuhádnete, kdo vlastní agenturu Company models, pořádající tuto soutěž ? Stratosféra přece :) ). Tady jde na konci po molu asi 14 dívek ve stejných tričkách, stejně vysokých a vychrtlých. TOVÁRNÍ PRODUKT NA BĚŽÍCÍM PÁSU. Zbývá dodat jediné : Děvčata, nedejte se. Když totiž předložíte svému partnerovi 10 fotografií různých žen (hubených, tlustých, malých i velkých, blondýn i brunetek) a zeptáte se ho na tu nejkrásnější, ujišťuji vás, že 180 cm vysoká blondýna 90-60-90 to rozhodně nebude. (27.11.2004)

Opravdu rozporuplné pocity. Už v případě studentky VŠE Karolíny Chudé. O jejím smyslu života, vyplněném neustálými návštěvami supermarketů, až chorobnou závislostí na módních trendech a neskrývaného zklamání, že Dara Rollins má stejné kalhoty, jako má ona sama, si můžu myslet co chci (a opravdu jsem se notně bavil na její účet), ale její posedlost svým "lookem" (její vlastní slova) můžu těžko ironizovat, pokud nepřekročí běžnou normu, což se tady myslím nestalo, i když se mně autorka snažila přesvědčit o opaku. Při Karolinným představování výbavy její koupelny s deseti druhy drahých tělových mlék, všemožnými šampóny, mýdly, pěnami do koupele a všelijakými kondicionéry, jsem si připadal z pozice muže s jedním mýdlem a jedním šampónem (hlavně když to pění a čistí) jako na procházce s Alenkou v říši divů, ale asi zde těžko zde mluvit o jakémsi podlehnutí reklamní manipulaci. Prostě pečlivá starost o svůj vzhled a žena - to k sobě pasuje a platí od hajzlbáby z ČD nádraží Dolní Měcholupy až po britskou královnu. Potom i jakési pseudo alarmující titulky, kolik se v ČR utratilo za kosmetiku, mě připadají bez jakkékoliv výpovědní hodnoty. Rozporuplným byl i příběh patnáctileté Zuzany, usilující o kariéru modelky. Zde zamrazilo u momentu při příjímacím pohovoru, kdy šéfka castingové společnosti na kost vychrtlou Zuzanu přesvědčuje, aby ještě pár kil shodila. Vidět postavy těch holek, které by si mohly brnkat o žebra, bylo až nezdravé a tady mohla Erika Hníková klidně přitvrdit v bližším přiblížení pocitů potencionálních anorektiček. Jenže životní příběh Zuzany je absolutně bez problémů, končí úspěšné a těžko se zbavit dojmu, že může být povzbuzením pro jiné vychrtlice a potvrzením jejich "správnosti" konání ve snaze shodit ještě nějaké to kilo navíc. Bizarní, ale rovněž rozporuplný, je příběh obracečky plechů ve Škodovce paní Evy, která podstoupila za těžký prachy dvě chirurgické operace - modelace ňader a nyní se chystá na třetí, kvůli o 2 mm většímu lůžku okolo bradavky. Zajímavé, ale vlastně o ničem nevypovídající, protože autorka zde ukazuje až příliš velký extrém, který nevypovídá o drtivé většině dnešních žen, aspoň tedy doufám. A tak jediný příběh, kde autorka strefila hřebíček na hlavičku, je osud paní Magdy, ženy, která zbytečně utratila desítky tisíc za hubnoucí přípravky, včetně podvodného "hubnoucího" cédečka. V jejím příběhu věřím, že se spousta žen našlo (zdravím Halinu Pawlowskou) a možná se některá z nich chytila za nos, poučená i krásně katarzní pointou Magdina úsilí, jejím konečným "objevem", že nejlepší a nejúčinější je hejbat se a nežrat. Přes všechny mé výhrady je ale neoddiskutovatelný faktem, že Erika Hníková natočila dokument, který přes svoji nevyváženost nenechá nikoho lhostejným. (28.11.2005)

Uf, to jsem se zapotil. Myslím, že v kolonce žánru chybí doplnit sci-fi, ale to je snad moje osobní úleva, že se nestýkám, neznám a nechci znát s lidma třeba jako ty dvě zobrazené studentky vysoké školy ekonomické nebo tu zrzatou pipkou. Tento film ve mě vyvolal opravdu mohutný despekt nad inteligencí vybraného sociologického vzorku z vysoké školy ekonomické. Především ten "slepičí žvýkačkový akcent" byl krásný, takový typický. Ale líbilo se mi, jak byl ten plastický chirurg upřímný, když měl tu ženskou v narkóze. (02.10.2010)

Film Ženy pro měny je spolu s Českým snem, Pátrání po Ester, filmy Karla Vachka, Tatínkem a výtečným Ničeho nelituji jedním z mála (českých) dokumentárních filmů, kterým se dostalo "privilegia" distribuce do kin (otázkou je, které další dokumenty by alespoň pár tisíc diváků v kině vyhledalo). Spolu s výše zmíněnými díly je to také film, který podnítil debatu, zda náhodou to nejlepší ze současné české kinematografie neklíčí na poli dokumentu. Osobité protagonistky činí z filmu dílo zábavné, avšak vzhledem k absenci výraznějšího autorčina stanoviska je výsledný dojem mdlý. Je škoda, kolik nabídnuvších se otázek zůstalo nerozpracovaných (k čemu je vlastně dobré pečovat o vlastní tělo? kde je hranice v počtu lahviček s přípravky? kde je hranice mezi modelingem a kupčením?). Pokud měla autorka v úmyslu nechat nad těmito otázkami přemítat diváka, zklamává zase v míře stimulu, který by přemítání podnítil. Prostřihávat mezi ženou prahnoucí po zhubnutí, nemytou "anarchofeministkou", nevzhlednou (!) redaktorkou Cosmopolitanu a výčtem sum utracených za kosmetiku a přípravky na hubnutí ještě nestačí na svědectví s výpovědní hodnotou. Ženy pro měny jsou pouhou skládačkou, jejímiž částmi jsou více či méně související mini profily žen a dívek, které měly chuť se vyjádřit ke svému zevnějšku. Přináší momenty ryze vtipné i udivující, nabídne se i paralela s Českým snem (alibistická redaktorka Cosmopolitanu versus reklamní "kreativci" v Klusákově a Remundově filmu), avšak to všechno jsou jen odřezky z výrobku, který nebyl patřičně opracován, ač propriety byly na místě. (13.10.2005)