Žralok v hlavě

Před lety jsem měl podobného souseda. Neby sice tak výřečný, spíš samotářsky uzavřený, ale obliba ve smetí a rozvíjející se nemoc byly stejné. Když umřel, z jeho malého bytu vyvezli 10 těch obrovských kontejnerů odpadu a cca 4 ještě z chodby a sklepa. Pán byl pokročilý sběratel:-) Film oproti realitě byl vtipnější a určitě nedotažený, což je trochu škoda, protože lepší závěr by si jistě zasloužil. (18.06.2008)

Mozna nejlepsi herecky vykon Kaisera ve filmu, vyborny. Nevim, jak by film dopadl, pokud by v hlavni roli podal nepresvedcivy vykon... Rozumim tomu, ze podobni lide ( kterych je mimochodem mnoho ) ziji prazdny zivot, jako nam ukazal tento snimek. Na plnohodnotny film toto vyobrazeni ale nestaci. Zpracovani take neni nicim originalni a temer vsechny " umelecke " vsuvky me nijak nezaujaly. (06.05.2010)

Švankmajerovsky laděný experimentální film coby celovečerní debut mladé animátorky Marie Procházkové. Absence epické složky (film je vlastně jen volné pásmo výjevů spojených postavou hlavního hrdiny) a patrné surreálné ukotvení dělá tenhle snímek hůře stravitelným pro mainstreamového diváka, ale nic nemění na zjevném talentu a osobitém tvůrčím pohledu mladé režisérky. Velmi originální je citlivá práce s ruchy - veškeré postsynchrony jsou gradované a často přebírají dominantní vjemovou úlohu (občas jde až o jakousi industriální hudbu - stavba lešení například, oživlé animace a kresby...). Příznačná je také práce s velikostí záběrů - převládají detaily, často řetězené ve sledu záběrů (ústa, oči...), mající silnou expresivní funkci. Nesporná je i důležitá úloha animací. Celý film ale stojí na hereckém výkonu Oldřicha Kaisera, který potvrzuje, že dozrál do velikosti výjimečného herce, jeho herecký projev je vyzrálý a charismatický. Kaiserova bezejmenná postava má lehce identifikovatelné pábitelské rysy, čímž je v korelaci s postavami Hrabalovými, zvláště pak s jeho strýcem Pepinem. Za touhle typologií je ale ukryt nelehký osud - diagnóza psychicky nemocného člověka, v tomto případě schizofrenika. Marii Procházkové se jejím citlivým a poetickým přístupem podařilo metaforu této pro obyčejného zdravého člověka nepochopitelné nemoci postihnout přijatelně a uchopitelně, což je mimo nesporných uměleckých kvalit a Oldřicha Kaisera asi největší devizou tohoto neotřelého snímku... (17.06.2008)

Nevěděl jsem zajímalo mě, než jsem na film dostal náladu - kudy ten příběh autorka a hlavně O. Kaiser povedou, jen se o tomhle filmu dost psalo v době natáčení v novinách. No jestli je to tak, že film se natáčel v bytě O.Kaisera, no tak to tedy bydlel v hrozným prostředí. Ale co si budeme namlouvat, takových bytů je po Praze, Brně i Ostravě a dalších menších městech spousta...Film je to - pro mě - o lidské osamělosti - ta hlavní postava neví čím se v životě zabavit, postavy které potkává, tak jsou nepřirozené, ale ne tak moc jako jiné v českým současným filmu, nejlepší je ale pestrost mimiky a gest Jany Krausové, o níž se ale jako divák nic nedozvím, jen že má dceru, že občas jde na mejdan, a že soucítí s Oldou... Oldova "schizofrenie" je poněkud obyčejná, to je hodně ohraný, a že by v dnešní době někdo o takové osoby stál v domově důchodců? To by jich tam byli desítky tisíc... A stát by to utáhl, jo? ...Podívám se na to ještě, uvidím jak se mi to bude zamlouvat podruhé...Jinak ale Olda Kaiser je pro mě pozoruhodný herec, která sám suše film utáhl, ale znám ho z lepších výkonů, i když tenhle film není komedie, ani satira, spíše o smutcích života a lidské samoty, takže kde jsem začal, tak i tuhle úvahu ukončuji. (12.10.2011)

Nechceš kachničku? Pojďte si vzít kachničku:-) Pivo je lepší než léky, člověk po něm usne ani neví jak a nebolí ho aspoň hlava:-) Velice pozoruhodný, nápaditý a působivý film, výborný především po vizuální stránce, špatný nebyl ale ani po zvukové a obrazové stránce, i kamera Martina Štěpánka byla velice dobrá. Hlavní punc tomuto filmu však dal výborný výkon Oldřicha Kaisera (mimochodem točilo se v jeho skutečném bytě, kde před časem sám bydlel) v roli osamělého a nemocného člověka-podivína, jakých denně vídáme desítky, ale ne každý si s někým takovým pokecá, většinou se jim člověk vyhne..Můžou však oni za to? Také jednoho takového znám, říkáme mu Otík, nosí krátké kalhoty na kšandy, které stále šponuje, každé ráno stepuje na zastávce a prosí o cigarety, když je dostane, tak tisíckrát děkuje a klaní se...Nikdy nevíš... (17.06.2008)