Noční můra v Elm Street

Po více než 20 let už veškeré napětí z filmu vyčpělo. Zůstává film smutně poznamenaný dekadentní módou osmdesátých let. Nejděsivějším elementem celého filmu tak pro mě je trvalá johnyho Deppa. Krom toho je film poznamenám prehistorickými syntetizátory, takže zvuk a hudba působí jako the best of Duran Duran. Jedná se vlastně o klasickou teenagerovskou vyvražďovačku. Pocit strachu se fakt nedostavil. Tu třetí hvězdičku si u mě film vysloužil originální postavou, jejíž příběhy jsem jako teenager hltal. (18.11.2006)

Noční můra v Elm Street patří bez přehánění mezi nejznámější horory, které kdy vznikly. Oprávněně. Už zabití první osoby, která byla od začátku prezentovaná jako hlavní postava, a tedy jako ta co by neměla umírat, tedy rozhodně ne hned na začátku, je velmi překvapivé. Nápad se zabijákem, který se ve snech mstí potomkům svých vrahů, je perfektní. Bohužel v prvním díle se jej nepovedlo zcela rozvinout. Důvod je nasnadě. Tvůrci se snažili o co nejuvěřitelnější prolínání mezi reálnými a snovými pasážemi. Nechtěli využít veškerý prostor snu k realizaci šílených nápadů, které by bouraly již tak vratkou atmosféru, a bohužel zcela rezignovali i na vyobrazení bezmocnosti, kterou museli, resp. mohli, jednotlivě postavy zažívat (zejména neprávem obviněný Rod a hlavní hrdinka). V konečném důsledku tak sledujeme spíše komorní podívanou, ve které je jediná hlavní postava opakovaně konfrontovaná se světem Freddyho Kruegera. Je ovšem třeba vyzdvihnout fakt, že hlavní postava prochází neustálým vývojem a k Freddymu se vrací vždy obohacena o nové myšlenky, které může a chce využít. Jejich souboj je čím dál vyrovnanější, což přináší větší napětí v důsledku očekávání dobrého, či špatného konce. Problém je, že toho napětí je na začátku co by se za nehet vešlo a na konci to není zase až o tolik lepší. Nervydrásající atmosféra a okusování prstů ze strachu o hrdiny se bohužel nekoná. Takovým hřebíčkem do rakve je pak závěr, který je nejslabším článkem celé série. (06.06.2010)

Já na horory moc nejsem, ale když už v televizi byla jedna těžká klasika, kterou jsem neviděl, odhodlal jsem se na ní podívat. Přeci jenom to i s reklamami nebylo tak dlouhý. Wes Craven každopádně zaručí kvalitu, u které se někdo posere blahem, což je podstatnej fakt, díky kterému je film tam, kde je. Chápu to, u mě v paměti Freddy Krueger ale zůstane jako postavička, kterou někdo bere jako kultovní, ale já jí spíš beru jako standardní klasiku. Lekačky dobrý, všecko dobrý, ale Freddy není ten typ borca, ze kterýho budu chcát maggi v koskách i po třiceti letech od vzniku. (25.03.2013)

„Co na to říká koroner?“ – „Zvrací od chvíle, co to uviděl!“ Když mi bylo zhruba deset jedenáct let, měl jsem lákavou možnost volby: buď budu doma večer sám, nebo půjdu s bratry do kina na popáleného chlápka, jehož osud vzali rodiče dětí z jedné ulice razantně do svých rukou. Dneska je to víc k pousmání, ale atmosféru a množství nápadů to zdaleka neztratilo. Navíc je to mile bizarní a velmi atmosférické. A Robert Englund je luxusní démon. Přesto tohle zvrácené dítě Wese Cravena nemělo zdaleka na růžích ustláno. Studiím se látka nezamlouvala, dokonce ani jeho kamarád Sean S. Cunningham, který měl režírovat scénu roztékajících se schodů, měl k námětu výhrady. Látce věřil až Robert Shaye, který prakticky na koleně založil společnost New Line Cinema. Ta do světa vypouštěla samá finanční selhání a (ne)úspěch Freddyho měl být pro další „život“ studia klíčový. (02.06.2012)

i po letech je slušně psychotický horor stále velmi dramatickou podívanou s notně hutnou atmosférou... snímek napínavý až do konce, nesázející na pouhé lekačky, dobře promyšlený, zvrhlý, krvavý a vygradovaný je prostě parádně (ne)příjemnou večerníčkovou záležitostí. jdu si sehnat zelenočervenej svetřík. 70% p.s.: nezdá se vám, že je johnny depp tak trochu zatíženej na filmy s břitvama? :-) (17.11.2008)