Obsahy(1)
Milenec Lady Chatterleyové je nejproslulejší a nepochybně i nejkontroverznější dílo anglického prosaika, básníka a esejisty Herberta Davida Lawrence (1885-1930).
Řadu let byla tato kniha považována spíše za pornografii, byla zakazována a cenzurována a teprve později, snad v souvislosti s překotným vývojem tohoto století, byla pochopena a rehabilitována jako umělecké dílo, vypovídající jedinečným způsobem o své době a jejích rozporech. Lawrencovy předchozí romány, Synové a milenci, Duha, Zamilované ženy či Opeřený had, se soustřeďují na otázky erotického života člověka, na vztahy mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi, na vnitřní, podvědomé podněty a motivy lidského jednání - a toto soustředění zcela jistě není samoúčelné. Literatura, stejně jako svět kolem ní, se otevírá novým podnětům, které přináší pád pochopitelného, přehledného světa 19. století a zřetelný nástup čehosi nového, divokého, zahlcujícího.
Jistě není náhoda, že Milenec Lady Chatterleyové byl napsán po první světové válce, v roce 1928. Co jiného než neuvěřitelné, do té doby nepředstavitelné válečné běsnění opět pokládá na stůl základní otázky lidského bytí. Kdo jsme, jaké jsou naše skutečné hodnoty a cíle, jaké jsou naše naděje.
Lawrence odpovídá milostným příběhem společensky nerovné dvojice, drsným, divokým, nezakrývajícím. Provokuje vášnivým střetnutím osvobozujících se citů a přežívajících konvencí, svobodným projevem, obsaženým v samém textu, jeho stylu a výrazivu.
Zdá se, že Milenec Lady Chatterleyové byl vždy jistou výzvou. Inspiroval již několik audiovisuálních adaptací, tou zatím poslední je televizní film scénáristy a režiséra Viktora Polesného, který vznikl v České televizi, v tvůrčí skupině Alice Nemanské a Heleny Slavíkové. Stále je to v první řadě vášnivý milostný příběh společensky nerovné dvojice, ovšem jeho vnitřní rozměr chce odpovídat skutečnosti, že film vzniká na konci století, v době posunuté ještě o něco dále právě tím směrem, kterým nejistě hledí hrdinové Lawrencova románu. Osvobozující vášeň upřímného vztahu souvisí s těžkou a mnohdy i bolestnou nadějí, kterou potřebovali lidé tehdy - a kterou stejně intenzívně potřebují i dnes.
Film a jeho téma dává příležitost k mnoha mimořádným uměleckým výkonům, nejen hereckým (Zdena Studénková, Boris Rösner, Marek Vašut, Johana Tesařová, Zuzana Bydžovská a další), ale i výtvarným (architekt Martin Martinec a především kostýmní výtvarnice Jarmila Konečná) či hudebním (Emil Viklický). Pozoruhodnou a vrcholně naplněnou šanci tu dostává i kameraman Josef Špelda.
"Do budoucnosti nevede žádná hladká silnice" - píše před zhruba sedmdesáti lety H. D. Lawrence ve svém románu Milenec Lady Chatterleyové - "místo toho obcházíme nebo přelézáme překážky. Musíme žít bez ohledu na to, kolik obloh se nám zhroutilo..." Jednoduché tvrzení, kterému však ani ubíhající čas neubírá na znepokojivém důrazu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (25)
Už je to delší dobu, co jsem tuhle inscenaci viděla. Zahraná sice byla dobře, ale jako celek mě moc nenadchla. Zdena Studenková a Boris Rosner (jinak moji oblíbení herci) nebyli pro své role vybráni dobře - už jen s ohledem na věkový odstup. Skuteční hrdinové podle knižní předlohy byli zhruba o 10 let mladší. Navíc role Mellorsovy manželky v podání Zuzany Bydžovské zde měla úplně zbytečně velký prostor. Právě to, co si zhruba po osmi letech z téhle inscenace pamatuju je řev Zuzany Bydžovské. Přitom tahle postava v knížce vůbec takový prostor a vlastně ani důležitost neměla. ()
Reziser Viktor Polesny vcelku pritazlivou formou prevypravel kultovni roman anglicke literatury od D. H. Lawrence (kvuli erotickym pasazim byly v nekterych zemich problemy s publikovanim teto knihy mezi 30. a 50. lety 20. stol.). Hlavni trojice hrdinu je ztvarnena velice sympaticky s dostatecnou civilnosti i emocemi. Navic toto ceske televizni zpracovani klasickeho literarniho dila je z hlediska kvality minimalne srovnatelne s existujicimi filmovymi prepisy. ()
Patrně jedno z nejskandálnějších a nejkontroverznějších literárních děl první poloviny dvacátého století není ve skutečnosti ani tak skandálním a kontroverzním, jako spíše nepohodlným či příliš pravdivým. Vezmeme-li v úvahu rok vydání (1928, tedy pouhé necelé dva roky před autorovou smrtí), nemělo by nás to příliš překvapovat, ale nesmíme zároveň zapomínat, že prostředí, v němž se román odehrává, míří do nejvyšších společenských kruhů. Osobně se domnívám, že Lawrencovi se jednalo spíše o postižení doby, zmítané stále ještě traumatizujícím zážitkem z první světové války, která se chtě nechtě stává katalyzátorem všech dramatických událostí. Válka připravila lady Chatterleyovou o manžela, o čest, o společenské postavení, o všechno, co kdysi považovala za své štěstí a za svůj domov. Pokušitel se stává obětí vlastního chtíče a zprvu banální nevěra přerůstá v hluboký milostný cit, jenž boří hranice konvence a všednodennosti. Možná, že právě tato snaha o co nejpřirozenější zachycení zcela přirozených skutečností povyšuje román nad díla soudobé žánrové literatury, byť další Lawrencova tvorba zůstává takřka neznámá a celkově bezvýznamná. Režiséru Polesnému se s maximálním zaujetím a do detailů propracovaným scénářem podařilo vytvořit vskutku výjimečný televizní film, jehož dominující hodnotou zůstávají vedle obrazově působivých sekvencí herecké výkony hlavních představitelů. Fascinující portrét předčasně vyhaslé ženy, která od života stále ještě něco očekává, načrtává mimořádným způsobem nedoceňovaná Zdena Studénková, jež zde prokazuje dosud neodhalenou mnohovrstevnatost svého hereckého umění. Jednoho ze svých vrcholů tu dosahuje Boris Rösner a především Marek Vašut v psychologicky náročné roli ochrnutého egoistického majitele panství; pozornost zasluhuje i vynikající výkon neprávem upozaděné Johanny Tesařové. Podíváme-li se střízlivýma očima na stav polistopadové filmové i televizní dramaturgie, musíme uznale souhlasit s tím, že MILENEC patří k nejzdařilejším výsledkům této chmurné bilanční statistiky a podobné démanty bychom proto měly objevovat se stejnou rozkoší, s jakou dnes a denně objevujeme nevyhasínající sílu lásky. ()
Dlouho jsem tento film sháněla, až se po letech objevil na jistém portálu. Polesný není bůh ví jaký režisér, to musím uznat i přesto, že mám pro mnoho jeho prací velikou slabost. On si obvykle umí vybrat zajímavé předlohy a vynikající herce. Ale dělá i na stará kolena takové študácké chyby (což je mu většinou diváků právem vyčítáno), asi je to jeho podpis, nevím. MLC je příkladem toho, co píšu. Tak třeba ty obligátní zbytečné záběry; kůra stromů, větve, pohled do koruny ... myslím, že si občas kameramani pod VP pracující rvou vlasy, že jako wtf is this supposed to be ... Dále: na film s hvězdičkou je to celé neobyčejně prudérní (jedna sexuální scéna je dokonce odbavena dalším záběrem na kůru nějakého toho stromu, asi dubu, nevím ... a do toho Zdeňula Studeňula hekne) - působí to až meziválečně (ano, děj se odehrává v tu dobu, ale come on ... natočeno 1998 !). Abych jen nedržkovala; herecké výkony jsou de luxe. Skvělý Vašut, opravdu, toho impotentního nafoukaného, sobeckého, arogantního, elitářského ocasa, který se narodil se stříbrnou lžičkou v prdeli, střihl excelentně. Nebudu tu rozebírat Rossnera, neboť on nekvalitně hrát neuměl, to každý asi ví. Potěšením je pro mě role pro Johanu Tesařovou, velmi nedoceněnou hereckou personu a mojí oblíbenkyni (připomenu třeba její roli vdovy po hajném ve filmu Katapult). ()
Reklama