Neviditelný

Od prvního okamžiku jsem seděla před obrazovkou jako přikovaná a čekala jsem jak to dopadne. Musím říct, že šlo o velmi hutnou nálož. Před Jaroslavou Tvrzníkovou smekám a totéž platí pro Rudolfa Hrušínského. Atmosféra v domě továrníka byla taky pěkné psycho. To by mě zlikvidovalo. Opravdu výživný materiál. Nebylo mi z toho moc dobře po těle. Hodně sugestivní snímek. (22.06.2020)

Zříkám se veškerých pokusů o výklad, popis, hodnocení, či nějakých vlastních poznámek, neboť mám pocit, že každý z herců o tom věděl mnohem víc, nepamatuji se, že bych měl někdy tak silný pocit herců ztotožňujících se se svými rolemi, pocit, že je s předstihem angažoval sám Havlíček. Zkrátka pocitový film. Jestli existovala nějaká česká herecká škola, pak je to právě tato.... Film jsem viděl jako TVrip, obraz izohelický, kontury rozplyzlé, zvuk zahuhlaný, přesto však jsem neměl pocit, že mu nic nechybí. Zkrátka pocitový film. A kvůli pocitu ještě první věty Havlíčkova epilogu: "Je tomu bezmála dvě léta, co jsem začal psáti svůj příběh. To znamená, že mému synovi je již skoro jedenáct let. Jedenáct let, věk, v kterém děti chodí do páté třídy. Co všechno dovedou? Číst, psát, počítat. Umějí nazpaměť slova, v nichž se po obojetných souhláskách píše tvrdé y, znají násobilku – do kolika? Snad do miliónu. Vědí něco z dějin, ze zeměpisu, měly již o čtvernožcích, ptácích a plazech. Zjara si nosí do školy petrklíč a jívu a diví se, jak tyčinky práší a jak je pestík lepkavý. Na podzim obkreslují zežloutlé listy javoru a psího vína a snaží se vystihnouti svými štětci jejich barevnou krásu... Po druhém shlédnutí, kterému předcházel poslech románu v sauně během letošní zimy: Nic nového, snad jen, že je to přímo zolovský román. Émilu Zolovi, který se zabýval veškerými úchylkami, ne(z)řízenými vášněmi a bizarními druhy šílenství, tato kniha v jeho bohaté literární tvorbě chybí, a tak ji Havlíček musel doplnit... A ještě: kniha se nedá filmově převyprávět za hodinu a půl. Kéž by se po padesáti letech našel schopný režisér, který by ji podal po jednotlivých kapitolách v rámci "filmu na pokračování" (na seriály se nedívám). (17.04.2017)

Velmi dobrá partie, která má ovšem velmi tajemné a nepředpovídatelné pozadí. Složení obyvatel domů je výborné, stejně jako narůstající psychóza, ironicky trefné, pichlavé poznámky pratety a samozřejmě němý a duševně neviditelný strůjce celé rodinné zkázy. Možná je chyba ve mně, ale Munzara nějak nevstřebávám i Soniny emocionální projevy byly občas příliš, ovšem výborný děj a skvostná psychedelická hudba, od mistra československé kinematografie Luboše Fišera, mi nedovolí jít pod plný počet. Výborná záležitost se skvostnými monology i dialogy. Tohle je potřeba znát. (07.05.2013)

TV film udělaný takřka na pětníku a za pětník , přesto má vysokou uměleckou hodnotu o kterou se zasloužil pan Bělka zpracováním a skvělým hereckým obsazením Cyril, který nepromluví ani slovo je monstrum, ze kterého mrazí. Chladní manipulátoři Hajnovi a prospěchářský Švajcar, chce předvádět hru na pravdu, je lhář a lže asi nejvíc sám sobě. Ke všemu zhoubnému se ještě přidávají patolízalské figurky v podobě doktora či měšťáků z provinčního městečka. V tomto nepřirozeném prostředí nelze se nezbláznit. Neviditelný se mi dostal pod kůži daleko víc než Prokletí domu Hajnů. (26.08.2020)

(pozor plné spoilerů) Jelikož Neviditelný patří k mým oblíbeným knihám, nemohu se nepozastavit podrobněji a nesrovnat. Co do obsazení, skvěle tu sedí Záhorský v roli slabošského Hajna, ostatní jakžtakž padnou, jen ten Munzar tentokráte hraje tak na půl plynu a mnohotvárnosti hlavní postavy v předloze zůstává mnoho dlužen, což je možná také vina scénáristy - adaptéra. Štěpánek povyšuje jinak spíš okrajovou postavu lékaře svým chápavým humanismem. Šílenství je podáno velmi decentně, režisér se pečlivě vyhýbá všem exponovaným scénám (Cyrilův násilný pokus, Sonina sebevražda či razantnější projevy nemoci), tíživou atmosféru se snaží navozovat zejména disonantní hudba. Slušnou dávku šílenství zato projevil architekt dekorací - nejen že do interiéru vily na mnoha místech napral reklamní plakáty z továrny, ale u těch jeho všudypřítomných divoce vzorkovaných tapet (které jsou dokonce i v továrně v kanceláři) člověk jen lituje, že je film černobílý. V barvě by to byla asi dost síla. Zajímavé je, že tato i pozdější adaptace se zbavují role osudu či Boha, jak ho vidí sám autor ústy hlavního hrdiny. V obou tuto roli přebírá ženský element. V Bělkově inscenaci je to v závěru triumfující tetička, zastánce starých pořádků, ve Svobodově filmu je to zcela jinak uchopená Katy, nakonec ctižádostivější než sám inženýr Švajcar. (08.10.2018)