Neviditelný

Televizní černobílá adaptace stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka s neopakovatelným hereckým výkonem Rudolfa Hrušínského... Je zajímavé, jak nesmírně populární mezi českými režiséry spisovatel Jaroslav Havlíček byl, jen namátkou lze vyjmenovat tyto adaptace: Prokletí domu Hajnů, Petrolejové lampy, Ta třetí, Barbora Hlavsová, Helimadoe... (08.10.2008)

Tato verze byla v něčem lepší než "Prokletí domu Hajnů" z roku 1988, v něčem ale za touto novou adaptací slavného románu zaostávala. Atmosféra byla slabší i přes snahu hudebníků, která přece jenom nějaké ovoce přinesla, herecký výkon představitelky Soni byl taky slabší... Naopak Munzarovi ta role sedla výborně a Janžurová alias Katy byla o 100% lepší než ta ženská z "Prokletí". 60% (18.11.2013)

Že byl Rudolf Hrušínský geniální herec netřeba vést dlouhosáhlé disputace. Ale viděli jste ho někdy geniálně zahrát, aniž by promluvil jediné slovo? Poctivě je však nutno říci, že přes titulní roli, je zde jen okrajový a skvělé výkony podali i jiní, kteří se ve filmu objevují po celou dobu. Skvělá adaptace románu Jaroslava Havlíčka. (11.05.2009)

Od prvního okamžiku jsem seděla před obrazovkou jako přikovaná a čekala jsem jak to dopadne. Musím říct, že šlo o velmi hutnou nálož. Před Jaroslavou Tvrzníkovou smekám a totéž platí pro Rudolfa Hrušínského. Atmosféra v domě továrníka byla taky pěkné psycho. To by mě zlikvidovalo. Opravdu výživný materiál. Nebylo mi z toho moc dobře po těle. Hodně sugestivní snímek. (22.06.2020)

(pozor plné spoilerů) Jelikož Neviditelný patří k mým oblíbeným knihám, nemohu se nepozastavit podrobněji a nesrovnat. Co do obsazení, skvěle tu sedí Záhorský v roli slabošského Hajna, ostatní jakžtakž padnou, jen ten Munzar tentokráte hraje tak na půl plynu a mnohotvárnosti hlavní postavy v předloze zůstává mnoho dlužen, což je možná také vina scénáristy - adaptéra. Štěpánek povyšuje jinak spíš okrajovou postavu lékaře svým chápavým humanismem. Šílenství je podáno velmi decentně, režisér se pečlivě vyhýbá všem exponovaným scénám (Cyrilův násilný pokus, Sonina sebevražda či razantnější projevy nemoci), tíživou atmosféru se snaží navozovat zejména disonantní hudba. Slušnou dávku šílenství zato projevil architekt dekorací - nejen že do interiéru vily na mnoha místech napral reklamní plakáty z továrny, ale u těch jeho všudypřítomných divoce vzorkovaných tapet (které jsou dokonce i v továrně v kanceláři) člověk jen lituje, že je film černobílý. V barvě by to byla asi dost síla. Zajímavé je, že tato i pozdější adaptace se zbavují role osudu či Boha, jak ho vidí sám autor ústy hlavního hrdiny. V obou tuto roli přebírá ženský element. V Bělkově inscenaci je to v závěru triumfující tetička, zastánce starých pořádků, ve Svobodově filmu je to zcela jinak uchopená Katy, nakonec ctižádostivější než sám inženýr Švajcar. (08.10.2018)