Pohádka o touze

Příšerně stylizovaná kulisová pohádka do moderního nebo zcela bezkrajinného světa s plejádou známých herců, ale pro děti zcela nezajímavá, bezkrevná a naprosto podivná. Takových se v Československé televizi natočilo víc a dle mého názoru to byla jen černá díra na peníze. Tento styl pohádky nemá v televizi co dělat. Hudba: Ladislav Simon (09.12.2012)

Trochu ve stylu Ludvíka Rážy, ale jinak podivná historka na téma Romea a Julie v řeckých a egyptských kostýmech s mnoha tanečky a tanci. Jedno království žije ve dne, druhé v noci. V jednom nemohou být na měsíci, ve druhém na slunci. Ale když se do sebe náhodou při svítání/západu uvidí princ z jednoho a princezna ze druhého království, jsou ochotni udělat cokoliv, dojít si za králem jezera, který je do princezny také zamilován, za Měsícem, za Sluncem (kostýmy z Princ a Večernice včetně jednoho z herců), a nakonec skončí u Pána času, který rozhodne, že chvíli bude vládnout současně minulost, přítomnost a budoucnost, a tím se vše nějak napraví. Vysvětlené to není, ale princ a princezna jsou asi šťastni. Depka až na půdu. (03.02.2018)

Další z mé osobní kategorie nazvané tzv. alegorické... Jak kostýmy, kulisy, tak jména či pohyb všech postav je podivný a místy připomíná vzpomínku nebo sen po požití LSD. Láska ústřední dvojice je podivná, vždycky mě překvapí, kolik k takové zamilovanosti stačí. A pak už je vše temné, patetické a šíleně podivné. Přiznám se, že mám rád klasickou pohádku v níž hraje roli česká selka a (ne)obyčejný chasník a král s královnou nenosí na hlavě podivnou WC mísu. Kostýmy jsou trochu hozeny do Egyptského (orientálního) stylu. (19.02.2024)

Měl jsem problém tuto divnou pohádku dokoukat. Marně po ní přemýšlím, za co udělit hvězdy, či hvězdu. Hnusné kulisy si ji nezaslouží. Obsazení vypadá dobře, ale nebylo kde uplatnit herecké schopnosti. Dialogy byly příšerné. Depresivní hudba i v milých momentech nesedla. Jako rybář jsem nestačil zírat čemu říkali štika. Obrazové efekty byly hrozné. Kostýmy kosmické. Ne, ani jedna hvězda. (03.02.2018)

No tak nevím, čím se sjel Petr Janiš při psaní scénáře a co si potřebovali vyzkoušet (nebo spotřebovat a vykázat) Jan Ritter a Zuzana Lesáková (scéna a kostýmy), ale vzniklo podivné deklamování v jakýchsi egyptskoasyrských kostýmech, kde se hlavně spotřebovala spousta tylu na zakrytí stěn studia a kostýmy tančících, hodně umělého kouře na zakrytí podlahy, předstírání vodní hladiny nebo snad že by na vytváření snové atmosféry, proboha? Chvíli v bílém, okrovém a pastelovém, chvíli v modrém nebo zeleném, Kývání kamerou, rozostřování a bublání jako že je Ondřej Pavelka pod vodou, modrá hlava štiky (v životě asi tuto rybu neviděli). Brnkání na jakýsi strunný nástroj a nějaké šmytce. Dialogy jako Otče, z čeho roste krása leknínu? Z našich slz, dcero. Což nejsme šťastni? NEBO V tom, co se nám ukrývá je podstata pravého poznání – deklamuje pan Lukavský svým krásným hlasem OMG Kateřina Brožová natahuje ruce, Alexej Pyško sošně stojí, Jiří Langmajer vyděšeně jakopádluje klackem s jakýmsi naběračkoidním průhledným přílepkem na konci, postavy se jmenují Lekió, Lotién, Lokéna, Loló, Lelé, Lóna Lotus Lotén a podobně, takže pochopitelně po pěti minutách už nikdo neví, kdo je kdo a všem je to asi jedno. Nedejbože aby tohle vidělo malé dítě jako pohádku, to by je mohlo doživotně poznamenat. Ještě že existuje rychloposuv, povinné sledování v reálném čase bych považoval za hodně brutální mučení. (15.05.2015)