Cesta - portrét Věry Chytilové

Věra Chytilová je pro mne režisérka, která kdysi natočila několik opravdu vynikajících filmů, ale jako člověk mi připadá nesympatická až protivná. Tento její portrét je bohužel většinou jen záznamem její mluvící hlavy a dobře by se mohl vysílat i v rádiu. Značná část informací od paní režisérky je natolik obecná, že i když mě zaujaly, jsou mi k ničemu, když netuším, na co vlastně naráží. Archivní záběry jsou zajímavé, scény vytržené z kontextu svých filmů působí až překvapivě nevýrazně. Celkově nic moc. (30.09.2005)

Dvaapadesátiminutový dokument se zabývá „první dámou českého filmu“, Věrou Chytilovou. Dnes již starší dáma v letech, jejímž posledním filmem zůstává zatím kritikou i diváky zcela odmítavě přijaté Vyhnání z ráje, dnes učí na FAMU mladé filmaře. Dokument se nese v duchu osobní zpovědi, takže kamera autorku provází především v domácnosti u všech možných činností, během nichž odpovídá na otázky a snaží se zamýšlet nad dávnými i nedávnými vzpomínkami. Chytilové monology do kamery jsou střídány se záběry z jejích starých filmů, rodinného archivu a normálního života (procházky se psem, vaření, diskuze se synem, scény ze školy). Chytilová nešetří charakteristickým jízlivým humorem a pokud se vyjadřuje k dávno promlčeným nebo obecně probíraným věcem, je skutečně vtipná, trefně úderná a místy i skutečně osobní a otevřená (debata o funkci rodiny). Jenže čím více se její vzpomínky blíží současnosti, stává se cynickou starou ženou, která si neumí udržet odstup a i když se snaží tvrdit, že na názor kritiků a diváků kašle, je cítit, jak je na obě strany ohledně posledního filmu stále namíchnutá a jakmile začne film chválit, zatímco mezi detaily její tváře sledujeme záběry z evidentně velmi špatného Vyhnání z ráje, neubránil jsem se otázce, zda Blažević skutečně Chytilovou tak obdivuje, že není schopná vidět ten evidentní kontrast. A i když v závěru režisérka dává najevo, že by se za kameru určitě ráda vrátila, bude pro všechny lepší, pokud zůstane doma a objektivem videokamery se bude věnovat pouze svým příbuzným. (23.07.2004)

Jsem rád za tenhle dokument o jedné z nejzajímavějších žen v kulturní oblasti v této zemi. Nechává diváka nahlédnout do své povahy, nálad, myšlení. Méně rozebírá, proč točí od jisté doby, tak špatné filmy. Jdou jí ale nadprůměrně dokumenty. Především - Vzlety a pády - jsou obřím počinem, a ještě že ho stihla natočit, neb poslední dva hlavní aktéři už nežijí. (31.10.2010)

Svěrným prvkem CESTY je pouze - a výlučně - Chytilové osobnost. Dlouhé monologové scény, prostříhávané průhledy do současnosti, do rodiny i do dnešního režisérčina partnerského vztahu naznačují skutečnou složitost osobnosti této temperamentní a obtížně předvídatelné ženy. Charakteristické "r" nám spolusděluje zřejmě většinu režisérčiných životních mezníků i karambolů. Hluchá místa, konstatovaná většinou předpisatelů, jsou nesporná, převažuje je však podle mého názoru prvek, zmiňovaný již v úvodu této poznámky: režisérčina stále tvůrčí osobnost. (14.07.2010)

Obvykle děj filmu v komentáři nepopisuju, ale potřebuju si vyjasnit, co jsem se vlastně dozvěděl o Věře Chytilové. Že milovala film, že milovala svého manžela, že milovala své děti, že v době natáčení prožívala tvůrčí krizi, že byla údajně povznesená nad světskou slávu, že na prvním místě figurovala v žebříčku jejích hodnot rodina, že v dětství propadla víře, že se neštítila ničeho v zájmu tvorby… Nebylo toho úplně málo. Ale nebylo toho pro mě dost. (30.06.2023)