Režie:
Václav MarhoulScénář:
Václav MarhoulKamera:
Vladimír SmutnýHrají:
Petr Kotlár, Udo Kier, Michaela Doležalová, Zdeněk Pecha, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands (více)Obsahy(1)
Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů, rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, ve kterém platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. Jeho snahu o doslovné fyzické přežití ale po válce střídá jiný boj. Boj, kterého si ani není vědom, boj sama se sebou, boj o svou duši, o svojí budoucnost... Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Je to první a nejslavnější román autora knih „Byl jsem při tom“ a „Pinball“ - jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších a světových spisovatelů minulého století Jerzyho Kosińského. (Bioscop)
(více)Videa (3)
Recenze (674)
Václav Marhoul a jeho otevřený pohled na druhou světovou válku a jejího vlivu na "normální" lid. Film mi nejednou připomněl ruskou klasiku Jdi a dívej se, ale tam kde tento film šokoval atmosférou a pocity hlavního hrdiny, Nabarvené ptáče zkouší šokovat naturalistickým ztvárněním hnusu a brutality všeho druhu. Bohužel ale vydloubávání očí lžící, znásilňování a incest, už dnes jen tak nevyděsí a tak vše působí dost samoúčelně a jediné co sem si z filmu odnesl, vyjma nudy, bylo to, že se za války ze všech stali magoři. Potenciál byl obrovský a Marhoul jako režisér ví co má dělat, ale nějak to nedokáže přenést, do výsledného projektu. ()
Kontroverze kolem Nabarveného ptáčete je podle mě z velké části nafouknutá bublina a myslím, že ti odcházející diváci v Benátkách odcházeli hlavně proto, že se nudili a nebyl to film pro ně, jenže když se jich někdo zeptal na důvod, prostě se nechtěli ztrapnit a vymluvili se na nesnesitelnou brutalitu a už to bylo. Neříkám, že je film příjemná podívaná, to rozhodně není, ale je to skvělá podívaná a Václav Marhoul má rozum. Na plátně se tedy sice dějí ošklivé věci, nicméně skoro nikdy není zapotřebí je ukazovat přímo se snahou co nejvíce šokovat, mnohokrát je dokonce nepříjemnější to ticho před bouří, případně pouhý zvuk něčeho, co se právě odehrává mimo záběr. Asi nejvíce se mi na Nabarveném ptáčeti ale líbí, že je to stoprocentní světový film, ačkoliv se jím snad ani nesnaží být. Neexhibuje, soustředí se pořád na to, aby odvyprávěl špinavý příběh o cestě ze tmy na světlo, k čemuž mu výborní herci pomáhají stejně jako úchvatná kamera Vladimíra Smutného a Marhoulova vláčilovská režie. Není to pro každého, ale to je přece v pořádku. ()
České filmy posledních let nesleduji. Nezajímají mě, nelákají mě a nevidím v nich nic stylisticky nebo vypravěčsky originálního a vysoce autorského (když už o ně třeba v televizi zakopnu). Nabarvené ptáče rozhodně není snímkem převratným a snad ani morálně diskutabilním, jak nám vnucovaly prvotní ohlasy, ale přesto je to filmařina poctivá, intimní a přemýšlivá, jaké se ostatní tuzemská produkce zkrátka nemůže moc rovnat. Padala srovnání s Tarkovským nebo Markétou Lazarovou, ovšem ani do toho bych se nehrnul - Marhoul je usedlejší, více naturalistický a z pohledu výpravy i přístupnější. Černobílá kompozice je pochopitelným a správným krokem u takhle bezútěšné látky a málomluvnost ve spojení s nadužíváním detailů a řídkým střihem nechává diváka, aby se více ponořil do atmosféry a byl připraven empaticky reagovat na všechny ty hrůzy, před nimiž kamera většinou vkusně uhybá a příběh tak nepůsobí samoúčelně násilným dojmem. Z pohledu vyprávění se jedná o jednoduše provázané epizody, jejichž spojujícím motivem je komplexní vývoj hlavní postavy - komplexní jen ve smyslu toho, že každá kapitola formuje jinou stránku Joškovy osobnosti a dává mu jiné zkušenosti, které mu v tomhle hrozném prostředí bez skutečné lásky pomáhají dospět. Jinak je vývoj samozřejmě nepříliš překvapivý a Marhoul sází právě na obměnu morálních prostředí, která mají druhotně podat objektivní výpověď o krutém dopadu války a s ní související hospodářské bídy a náboženského fanatismu na převážně venkovské civilisty. Škoda, že tahle doplňující funkce je v epizodické struktuře postupně trochu silnější než opakující se soužení hlavního hrdiny. V celkovém součtu však musím chválit, protože Nabarvené ptáče krásně vypadá, navzdory délce a ke konci i jisté repetitivnosti nenudí, zdobí ho perfektní herecké výkony i casting všech odpudivých vesnických individuí (z fleku bych mohl nějakou drobnou roli vyfasovat i já) a podává velké myšlenky i kruté vize lidské nátury silnou autorskou cestou (i když v momentě, kdy jsem při pádu z koně uslyšel starý dobrý Wilhelm Scream, jsem se neubránil smíchu). Případ obdivuhodné filmařské práce, která sice nemá navzdory obřím ambicím tak enormní dopad na jen trochu zběhlého diváka, ale každým záběrem i scénou křičí, že se s ní musí počítat tady i ve světě - a naštěstí to není ani po dvou hodinách nijak zvlášť otravné. ()
Nabarvené ptáče je monumentálním, řemeslně do nejmenšího detailu vycizelovaným osobním projektem Václava Marhoula, který v kontextu československé kinematografie představuje anomálii a něco stěží opakovatelného. Ze všeho nejvíc na něm obdivuji, že není opatrný a nejde divákovi vstříc, jak by se vzhledem k 180 milionovému rozpočtu dalo předpokládat, ale naopak nás bez jakýchkoliv kompromisů, bez doříkávání a manipulace tři hodiny provokuje a vyzývá, abychom si kladli otázky, na něž možná neexistují správné odpovědi, ale je důležité před nimi neuhýbat. Jinak se může stát, že stejně jako Joska pro všechno zlo ztratíme ze zřetele to dobré, kvůli čemu má smysl vytrvat. Více tady 90% ()
Knihu Běž, chlapče, běž napsal polský spisovatel Uri Orlev podle svých vzpomínek. Pojednává o jeho životě, kdy utekl spolu s ostatními dětmi z transportu a pak se prodíral sám životem. Potkával lidi laskavé a ochotné pomoci i ty méně ochotné. Nabarvené ptáče je fikcí, Běž, chlapče, běž je podle skutečnosti, v tom je zásadní rozdíl. Překvapuje mě, že Jerzy Kosiński, který je autorem humorného laskavého příběhu Byl jsem při tom, napsal tento brutální kousek, kde se to hemží lidskými hyenami, kteří týrají malého chlapce, zabíjejí zvířata i sebe navzájem. Ze snímku doslova kape brutalita a koncentrovaná deprese. Pokud toto byl záměr, pak se jedná o zdařilý snímek. Václav Marhoul zřejmě zatoužil natočit průlomový snímek, který bude konkurovat Markétě Lazarové. Působí to na mne dojmem, že chtěl natočit hodně úspěšný film, ale tato snaha je příliš zřejmá. Na snímku je patrný velkorysý rozpočet, který umožnil i mezinárodní obsazení, dobré lokace i perfektní kameru. Často je zmiňovaná nadbytečná stopáž, ta mi nevadila, spíš jsem vnitřně zápasila s obsahem. Nemyslím si, že by se mělo zapomínat na bezpráví a utrpení. Otázkou je, zda toto vrstvení násilí a nechutností je tou správnou formou. Vykreslování brutálních scén nastavuje zrcadlo do nitra tvůrce. Nemyslím si, že by se měly špatné věci přehlížet, otázkou je, zda tento způsob vyprávění k dobru věci. Po filmařské stránce nelze nic vytknout, leč obsah je pro mě těžko uvěřitelný. Líčení temnoty nemá být samoúčelné. Není všechno růžové, Marhoulovo ptáče je barveno na černo. Pouze na černo. Malá jiskřička na konci nedokázala přebít přechozí požáry. Přelom v české kinematografii se nekonal. ()
Galerie (399)
Zajímavosti (56)
- Hlavní roli ve filmu měl původně hrát bratr Petra Kotlára Michal. Než ale režisér sehnal na film peníze, Michal příliš vyrostl. Petra však natáčení filmu příliš nebavilo. Jeho stále stejný výraz je nyní pokládán za „otupělost postavy z prožitého utrpení“. (klukluka)
- Hlavnímu dětskému hrdinovi Petrovi Kotlárovi výsledný film režisér Václav Marhoul nechtěl pustil, ovšem rodiče Petra měli jiné přání. Obavy, zda na něm film nezanechá následky, se však nepotvrdily, Petr Kotlár při projekci prý vyrušoval a všem okolo průběžně vykládal, jak se film natáčel. (ZHODNOTITEL)
- Přibližně v čase 1:02:19 zazní ve filmu písnička „Dušo moja“. Píseň je zpívána v novoslověnštině. Melodii složil Petr Ostrouchov, text napsal Tomáš Hanák a píseň přeložil do novoslověnštiny Vojtěch Merunka. (Extrakritik)
Reklama