O půlnoci odnesu tvou duši

Brakový horror z čistě brazilské produkce je pro mě zjevem zcela novým a zatím ojedinělým. Určitě mi nevadil nízký rozpočet, pro někoho dnes už možná úsměvné filmařské metody či obsazení více tvůrců zpoza kamery do hlavních rolí. Já mám tyhle undergroundové žánrovky celkem rád a dokonce mi podobný styl k brakovému obsahu sedí mnohem lépe, než když se třeba Werner Herzog o 15 let později pokusil natočit klasický příběh o Draculovi jako téměř artový film. Mám ale dva problémy: hrobař Zé, hlavní nestvůra celého příběhu, je vizuálně a démonickou povahou sice skvěle ztvárněný, ale zatímco svým vzhledem, kostýmem, nalíčením a celkovou prezentací jakoby patřil tak do poloviny 19. století (a klidně by zapadl i do starší doby), zbytek reálií zde tvoří současná 60. léta včetně kožených bund mladých hospodských kumpánů nebo moderního psacího stroje na policii... a já vůbec tohle skloubení nechápu, jestli to byl záměr, nepostřehl jsem v tom žádný účel a spíše mám pocit, že k tomuhle anachronismu došlo jen tak, že se tvůrci pro nízký rozpočet na historickou výpravu mimo hlavní postavu prostě vykašlali a řekli si, že to stejně nikdo řešit nebude. Jenomže film se stal kultovním, sleduje se i po 60ti letech a řeší se :o) ...a vynáří se i druhý problém: Zé řádí, usmrcuje či minimálně zmrzačuje lidi před očima celé řady lidí – svědků v hospodě, kteří by ho mohli hromadně zničit nebo nahlásit, ale všichni (včetně šedesátkové mládeže v těch kožených bundách) mlčí z důvodu, že se bojí pomsty o půlnoci příchozího ducha, protože tak strašil Zé? ...a uniformované policisty ani nenapadne se více pozastavit nad člověkem, který už svým vzhledem pochází z jiného světa, resp. po krátkém výslechu v roli svědka ho propustí? Kdyby byl CELÝ FILM zasazený do historických časů, více pracoval s tajemnou atmosférou ve vybraných scénách, té silné pověrčivosti pestré komunity a vnímámí Zého jako jednoho z mnoha občanů města uvěřím, ale takhle to ve mě budilo rozpaky. Na druhé straně atmosféra se vyvíjí velmi slušně, José Mojica Marins možná něco zpackal jako režisér, ale jako herec v roli hrobaře Zé coby stylizovaného krutého zla exceluje a posledních 15 minut přenesených do starých temných prostorů je nejlepších. Celkem se mi to líbilo a hlavně je to brazilský film, takže zase v rámci žánru něco úplně jiného, než třeba monster filmy z Japonska nebo americké klasiky, jen kvůli jistým výhradám to zase vidím spíše na silné 3 hvězdičky. [70%] (03.09.2022)

„Pravda nebo pouhá lež? Strachu stejně neujdeš.“ Naivně teatrální a přestylizované... a přesto zásek. Skutečná, čili černobílá existenciální úzkost ze smrti (z nepokračování), pekelně řvoucí do ticha a děsivé prázdnoty zhýralé ateistovy mysli. Bohužel pak, v nekonzistentním závěru, zprasená infantilní duchařinou. BEZVĚRCOVO OKÉNKO: [][] Čím mě fascinovala jediná skutečně živá (protože s koulema) postava? †† Svým přiléhavým, jako šlehnutí biče krátkým jménem. †† Že i půl století po své smrti Zé stále ožívá (!), v hlavách ateistů a v jejich komentářích na csfd. †† Tím, jak si Zé své každodenní zírání (cizí) smrti do tváře kompenzoval živočišnou, byť sadisticky zhýralou a sobeckou radostí ze života. †† Pochopením, že smysl života je v jeho pokračování, tedy v dětech. †† Nepochopením, že zlo není cesta ke klidu duše. [][] Jistě, Marins je děsnej narcis. No a? Moje volná asociace: psychopat Otis z Vyvrženců pekla, který vzývá a provokuje Boha, než někoho umlátí k smrti: „Tady jsem, Bože, můžeš mě přece zastavit!“ A co na to ten nahoře? Co by. Mlčí a dělá jakoby NIC. (31.10.2023)

Filmové selfíčko páně Mojinse, sám si to napsal, zrežíroval i odehrál a je to znát. Narcistní dílko, kde hlavní hrdina  nesleze ze záběru.  Protrahované utrpení, kdy už mu v jednotlivých mikroscénkách s mikroscénářem konečně praskne žilka v oku a vylítne jak přetlakovaný papiňák bylo místy k nevydržení.  Scéna z kostela, kde Zé pokřikuje na vítr a bouři pak svou teatrálností připomene utrpení svatého Šebestiána, k dokonalosti chyběl jen nezúčastněný simultánní dabing králů videa.   Nejveselejší je pak plakátek k filmu, díky němuž by člověk pomalu očekával hutný undergroundový splatter zakázaný ve všech zemích světa i závislých územích. I když možná v Srbsku by to pustili, tam jsou zvyklí. Ale to je samozřejmě omyl, kultovním se stal film v šedesátých letech, tam bohatě stačila lahví přeťatá ruka či prsty vydloubnutá očka.   Jinak já to říkám celý život, fanatický ateista je horší než pánbíčkář, co černoprdelníkům věří každý žalm. U mě zase dobrý,  obskurní a zábavný. (31.10.2023)

Keď niekto drží v hnátoch lebku, nemusí to byť hneď Hamlet, všakže? Môže to byť aj pokrivený hrobár, ktorý na začiatku pôsobí, že by mohlo ísť aj o slušný klasický horor, nakoniec však človek nechápe, v čom sa toto stalo kultom. Niektoré scény pôsobili bábkarsky ako keby šlo o prequel raťafáka Plachtu. A ten bol teda naozaj desivý, asi aj desivejší. (11.04.2024)

José Mojica Marins coby režisér a hlavní hrdina v jedné osobě. Marins tímto černobílým filmem vlastně započal sérii o hrobníkovi jménem Zé, který využívá pověrčivé obyvatele malé brazilské vesnice k vlastnímu štěstí a prospěchu. Postava je to tedy nejednoznačná, rozhodně ne typicky kladná a pro mě vlastně ani příliš sympatická. To je ale můj problém. Každopádně jako první díl této dnes již kultovní hororové trilogie funguje více než dobře. Nechybí tu ani důležité prvky každého správného hororu jako hrobky, mrtvoly a půlnoční hřbitov plný duchů. Prostě old school jako prase. (24.04.2011)