Bellevue

Co ? Co zase mlčíš ? - Těmito dvěma otázkami stále bombarduje Hrušínský svou manželku. Dvojice, která si nemá již co říci a tráví spolu svůj poslední den. Ona jede do zahraničí za někým, koho vlastně vůbec nemiluje, ale je důvodem proč odejít. Hrušínský hraje špatného herce, který je tak zaslepen svým egem a sobectvím, že nevidí svou neschopnost. Manželka s ním zůstává nakonec jen díky strachu z nových věcí a je na ní vidět, že nakonec lituje, že se rozhodla právě tak, jak se rozhodla. On si to stejně neuvědomuje a v létě zase bude psát na nějaké angažmá :-) Pravdivá ukázka našeho každodenního života, který nás sice nudí, ale zároveň je to jistota ! (16.01.2009)

Televizní inscenace, na kterou musíte být opravdu dobře naladěni, protože mimo jednoho divadelního představení se v podstatě odehrává pouze v jednom pokoji formou monologu/dialogu ústředního manželského páru. Pana Hrušínského si nesmírně vážím, několikrát jsem si během sledování vzpomněla na jeho božského Kopfrkingla, ale tahle forma mi bohužel vůbec nesedla. (19.06.2020)

Kdybych měl někomu názorně ukázat jak má vypadat dokonalý mužský herecký projev, kterému uvěříte každé slovo, mrknutí oka, pohyb tváře nebo jakoukoliv gestikulaci, pak bych mu pustil Rudolfa Hrušínského v této mistrovské inscenaci Jiřího Bělky, Bellevue. To samé platí o ženské roli, kterou zde ztvárnila Blanka Bohdanová. Tohle je filmová učebnice pro DAMU i FAMU. (04.10.2021)

Hrušínský ve fenomenální roli mizerného herce neschopného sebereflexe. Tendence konce padesátých let, která zobrazovala hrdiny se zpackaným životem, žijící v iluzi, která se z diváckého/čtenářského pohledu jevila jako deziluzivní a která vyvrcholila v letech sedmdesátých (v literatuře třeba Páralovou černou pentalogií), se tu projevuje naplno. Ve Fryově archetypální typologii mluvíme o nižším mimetickém módu, tedy o hrdinovi, který se čtenáři představuje jako bytost, které se nechceme přiblížit, na jehož utrpení se díváme se směsicí soucitu a odporu. Přesně tím je Hrušínského hrdina, který nebojuje s utíkajícím časem (znázorněném v první třetině pregnantně - tikajícími hodinami), ale který si nalhává, že má všechno ještě před sebou a ztrácí tak i to poslední pouto s realitou a s vůlí něco změnit. Nezapomenutelný koncert. (10.01.2011)

Mezní okamžiky lidské existence - touha po změně, která zůstává nenaplněna a ze všednosti, kterou touží opustit, se vrací do zaběhaných, sice obtížných, ale také zaběhlých stereotypů počínajícího středního věku.  Tak je budována Šotolova a Bělkova inscenace postihující divadelní prostředí zapadlého regionálního divadla, pro něž Plzeň je nedostižná a liberecké Šaldovo divadlo zajímavé a polepšující. (05.10.2021)