Sedmikrásky

Druhové jméno pro Sedmikrásky? Hravé. Ta hravost byla patrná na scénáři a režii Věry Chytilové i na Mariích alias Jitce Cerhové a Ivaně Karbanové. Místy přímo obrazové obžerství, které není pro konzumního diváka. A musím přiznat, že i mně se občas zajídalo, ale zase díky nápaditým a vtipným dialogům jsem se celkem bavil. Být film o deset minut kratší, možná bych byl spokojenější. Rozhodně to podobenství o hledání se ve světě, který převážně tvoří plovárna, byt, restaurace a nádraží, stojí za zhlédnutí a zamyšlení. Zajímavý komentář: krtek3. (01.02.2009)

My máme Sedmikrásky, Francouzi Célina a Julie si vyjely na lodi a Američani Thelmu a Louisu. ____ Není pod sluncem slova, jehož více nenávidí šosák, než toto schoulené, vzdorovité, záhadné a zavilé jméno: experiment. Proč vlastně v 60. letech vznikaly, jaké byly okolnosti? Inu, prý tomu nahrávala liberalizace tehdejšího režimu, objevení Bohumila Hrabala, signály ze zahraničí (francouzská nová vlna, neorealismus), kritická odezva na schematismus let padesátých apod. Já vidím ještě jeden důvod, zamlčený a mnohem zásadnější! Tehdejší generace filmařů se zhusta – Forman, Vávra, Chytilová – rekrutovala z lidí, jež nevystudovali režii a neovládali z tohoto důvodu „řemeslo“ a klasické postupy. Proto natáčeli po svém. Kritici zavětřili a s velkorysostí sobě vlastní tomu přimkli terminus „moderní narace“ (tj. subjektivní prožívání času, otevřený konec, autonomní prostředí, individuální režisérský rukopis, nelinearita apod.) Stále šlo ovšem ze strany řady českých režisérů o projev diletantismu – povstávající z neznalosti kanonizovaného filmového jazyka –, který se za intelektuální hru s divákem pouze vydával – třebaže takový Forman se z dokumentární roviny přesunul k excelentním dramatům (trochu kuriózně chápeme přízvisek „formanovský styl“ coby autorský rukopis pro ony dokumentární začátky, sic je zřejmé, že se Forman mnohem více nadřel a do filmů zasahoval, když pracoval v Americe). U Chytilové je v Sedmikrásách až markantní, jak uměle vytváří spontánní situace, jak racionálně manipuluje s barvou a střihem, aby dosáhla nekonvenčního tvaru, stále dokola tímtéž postupem (Sedmikrásky jsou ve své podstatě velice logicky uspořádané dílo a je to dané právě tím mechanickým způsobem, jimž jsou hnětený), a jak naopak nechává vystupovat improvizaci a adaptaci tehdy, kdy se jí nedostává invence, o je to o to nestoudnější, oč takový Kubrick valnou část Vesmírné odysey natočil bezděčně pod vlivem LSD (zeptejte se kohokoliv po silné dávce LSD, aby vám odvyprávěl, co viděl a zažil, a zmerčíte s 2001 mrtě analogií). Tvrdím, jinými slovy, že vytvářet umění není totéž, co vyrábět umění. (17.03.2009)

Sedmikrásky doslova od první minuty a od první pronesené repliky jasně odhalují Chytilové základní režijní slabiny. Ačkoliv jde o vizuálně nesmírně zajímavé a svěží dílko, herectví (zvláště dialogy) jsou dosti otřesné. Nejde ani o vybroušené herectví profesionálů ani o přirozené neherectví amatérů, jakým vynikají například raní Formanové, nýbrž o podivně křečovité a stylizované "herectví" několika (zřejmě) neherců. Chytilová těmto postavám odnímá to nejzajímavější, co mohli svým (ne)hereckým projevem přinést, totiž autentičnost a spontaneitu. Jeden z výrazných výrazových prostředků Československé nové filmové vlny tím vlastně obrací zcela naruby. Výrazná stylizovanost má samozřejmě i svoje přednosti, především už zmíněnou vizuální složku u níž lze mluvit o určité opulentnosti a touze po překvapivosti v kombinaci s hledáním esteticky působivých záběrů, a dále formální neuspořádanost a kolážovitost, která je rozhodně spíše dadaistická než surrealistická. Vedle Chytilové, jejíž hlavním přínosem je zřejmě značné "povolení opratí" a touha po experimentu jako výchozím tvůrčím přístupu, se na tomto výsledku evidentně výrazněji podíleli kameraman Jaroslav Kučera a výtvarnice Ester Krumbachová, která se také, spolu s Chytilovou, podílela na kompletním přepsání Juráčkova námětu. Jím zamýšlená "studie morálně rozložené mládeže" se ve filmu vlastně naprosto ztrácí a lze ji spíše jen tušit než jasněji sledovat a definovat. Tímhle přístupem ostatně Sedmikrásky výrazně připomenou o něco mladší Jakubiskův film "Vtáčkovia, siroty a blázni "... Suma sumárum: Filmový zázrak se rozhodně nekoná, jakkoli jde opravdu o jeden z nejzajímavějších Chytilové filmů. Spíše jde o drtivé vítězství ne zcela zvládnuté ale velmi zajímavé formy nad vcelku nicneříkajícáím a vyprázdněným obsahem... Celkový dojem: 65% (21.01.2012)

Skutečně je těžké nesrovnávat Marie s Hanou a Hanou (postavy z komiksu zveřejňovaného v Reflexu v době, kdy jsem se jej nestyděl číst), rovněž dvěmi naivními dospívajícími dívkami, jež odposlouchanými frázemi bezelstně komentují podivnost světa a (nevědomky) i svou. Jejich obludná marnivost nechává dospělé netečnými. Kritika tudíž nemíří jenom do řad nihilistické mládeže. Ušetřeni nejsou ani lidé pracující (muž na zahradě, dělníci jedoucí z továrny), vůči okolnímu dění stejně lhostejní jako obě Marie. Film Chytilové, Kučery a Krumbachové zároveň sem tam, nejvíc hned první scénou, připomíná rozhýbaný komiks, jež má rovněž fragmentární strukturu. S jakousi „papírovostí“ hrdinek jsou spjaty opakované snahy o (sebe)vystřižení a vylepení někam na zeď. Zajímavý způsob, jak si pojistit, že po mně něco zůstane. Jako stránky komiksu zploštěné záběry vedou naši pozornost nikoli do hloubky, ale k povrchu a povrchní jsou také lidé, na něž režisérka svým filmem primárně útočí. Nadmíra užitých formálních prostředků přitom není samoúčelným testováním, kolik toho divák snese (tento pocit jsem měl u Ovoce stromů rajských). Prudké střídání barevných filtrů odpovídá roztěkanosti holčin, neschopných dlouhodobějšího soustředění (jejich mantrou by mohlo být „Mě už to nebaví“). Stejnou drzostí jako vizuální stránka vyniká dramaturgie filmu. Namísto lineárně vystavěného dramatu sledujeme diskontinuitní sled epizod. Podobnou strukturou se v éře němého filmu vyznačovaly anarchistické grotesky, k nimž přímo odkazují některá gesta Marií. Zatímco v groteskách to byl zpravidla muž, kdo ničil, v Sedmikráskách jsou naopak ničeni muži. Ať přímo (podvádění nevěrníků), symbolicky (stříhání falických objektů) nebo symptomaticky (vzpoura proti řádu jako vzpoura proti patriarchátu). Řešení hrdinek, proč existují, jak existují a jestli jim náhodou nevadí, že neexistují jinak („nevadí!“), smete coby irelevantní upřímné závěrečné věnování, z něhož číší úsměvně zarputilá mladická naštvanost na svět páprdů, kteří si myslí, že mají v rukou veškerou moc. Bez orgií s apokalyptickým přesahem, bez absolutní negace, by tohle provokativní, obrazově úchvatné zveličení jejich/našich individuálních prohřešků nikdy nebylo kompletní. 80% Zajímavé komentáře: Lavran, Šandík, mortak (08.07.2012)

Spojení Věra Chytilová+ Ester Krumbachová funguje bezchybně. Výpověď o společnosti tak dokonalá, že soudruzi uváděli tenhle film jako příklad absolutního úpadku filmového umění. Skončil na úplném dně normalizačního trezoru. Že je všechno zkažené se do budování socialistické společnosti nehodilo. Dadaistické vložky ala Tristan Tzara ( a nůžky střihají a střihají) lze totiž vykládat různě. Směřování k absolutnímu nihilismu a zkáze soudruzi prostě nevydýchali. I když se pokusím vše zničit, ještě to neznamená, že automaticky vstane Fénix z popela. A opravdu, nevstal... (01.04.2011)