Jeho veličenstvo Minor

Tenhle "film" by se měl brát s VELKÝM nadhledem a i pak by to bylo spíše zklamání. Vážně není moc o co stát. Jedině bych vyzvedl hudbu a krásné záběry (a původ - Francie :D ). Prostě "komedie", u které jsem se asi jednou uculil a to je tak vše. Je zvláštní, že i po roce na to stále vzpomínám a celkem v dobrém... proto zvyšuju hodnocení na 3* (19.03.2009)

Jeho veličenstvo Homo Sapiens. ___ V roce 2004 sedmasedmdesátiletý Gérard Brach, který již byl nemocný a postupně ztrácel schopnost mluvit, poslal Annaudovi svůj scénář. Jak píše na svém blogu Annaud, rozhodnutí natočit tento film k němu přišlo, když se procházel po zahradě a pozoroval starou jabloň, která již léta nekvetla, ale to jaro se najednou celá osypala květy, takže na podzim se sklidila nebývalá úroda. Annaudovi to připadlo jako poslední labutí píseň stromu – poslední výlev životních šťáv, poslední zbláznění a vzdor proti pravidlům přírody a smrti. „Labutí píseň“ ovšem nemusí být jen tklivá a krásná, ale může mít i pomyslnou podobu vztyčeného prostředníčku nebo jiného mužského orgánu. Jestli se někdo domnívá, že scenárista a režisér neměli již co říci nebo že jim došel rozum, ten si nejspíše ještě nedokáže představit, jak se takoví lidé dokáží vysmát smrti do tváře. Tento příběh odkazuje na mnohé známé antické myty, ale přitom je převrací naruby a bourá jejích velkolepost. Je to iracionální, originální, pohanský a naprosto volný film, který ukazuje člověka ještě nekultivovaného technickou a filosofickou civilizací – člověka žijícího mezi duchy, zvířaty a přírodními bohy, kterému jeho vlastní velikost ještě nestoupla do hlavy a který ještě neprohlásil, že Bůh je mrtev. A jak se ukazuje, tato přírodní necivilizovaná podoba vůbec nevoní divákům, kterým v ostatních případech vůbec nevadí lidská zvířeckost na plátnech kin a TV obrazovkách. Zřejmě proto, že tato zvířeckost je „kultivovaná“ na rozdíl od pohanské nespoutané sexuality a slušně řečeno nevychovanosti hrdinů Annaudova filmu. Navíc kdo očekával komediální zábavu, zjistil, že tento film jako komedie moc nefunguje. Film je podobenstvím zhuštěné evoluce člověka, jeho pocitů, citů a emocí – narození, pudy, poznání sebe sama, rodina, přátelé, láska, vášeň, majestátnost, opojení mocí, záludnost a lstivost, šílenství, pád, přiznání, smrt, osamělost, poznání světa, mýty. Agrese, nekontrolovatelnost, vypočítavý egoismus na jedné straně a mravní hodnoty, přání porozumět svému chování i citům jiných lidí na straně druhé – člověk mezi zvířetem a ideálem. Pod „hnusným“ primitivismem filmu se skrývá tragičnost a hloubka marnosti hodná antického dramatu. Král, který je nahý. Lidský červ, který je roven bohům. ___ V roce 2006 čtyři dny po začátku natáčení filmu scénárista Gérard Brach zemřel ve věku 79 let. Zřejmě v naprosté senilitě a úplném rozkladu civilizovaného lidství. Nebo jsou i jiné názory? (19.04.2011)

Sa Majesté Minor (jak zní celý název) je zatím posledním filmem Jean-Jacquese Annauda. Ještě jsem sice neviděl všechna jeho díla, ale minimálně tři čtvrtiny určitě, takže můžu s klidným svědomím prohlásit, že tady dost přestřelil. V žádném ze svých filmů se nevyhýbal zobrazování sexu a nikdy mi to nevadilo, až tohohle. Vzhledem k tomu, že francouzsky rozumím asi tak deset slov a anglické titulky se mi dosud sehnat nepodařilo, většinu času jsem neměl vůbec tušení, o čem se ve filmu vlastně mluví. Ovšem příběh naprostého trdla, o kterého se z nějakého důvodu perou krásná dívka a prasnice, přičemž s oběma (!!!) něco má, navíc jej ojede nadržený satyr, který se jinak věnuje do podoby dámského pozadí tvarovanému stromu, všechny tyhle obrazy snad ani komentář nepotřebují. Nejdřív jsem se divil tak nízkému hodnocení na IMDB (cca4/10), ale po shlédnutí jsem pochopil - tahle komedie je spíš trapná než vtipná. Až budou titulky, tak se podívám znovu, ale pro tuto chvíli je to vážně šlápnutí vedle. Tohle mi můj oblíbený rejža neměl dělat... (09.03.2008)

Uznávaný režisér Jean - Jacques Annaud asi začal trpět stařeckou demencí, neboť znásilnil mytologii a zjevně počítal s tím, že mu s tímhle uměleckým konceptem bude divák konvenovat. Jeho veličenstvo Minor je jedno z největších filmových zklamání, které jsem za poslední dekádu zažil. Nejsem sto pochopit, jak tenhle renomovaný a výjimečný režisér může natočit takovouhle slátaninu. Zřejmě mu na stará kolena zatemnil mysl nevybitý pohlavní pud, neboť celé merediánské mýtično degradoval na pouhý eros, který nutí Fauna (alias Satyra či Pana...) mimochodem análně znásilnit titulní postavu Minora a svůdnou rétorku na zasedání soudu synkreticky zaujímat pozice vytržené z kontextu modelingu a soft erotiky konce 20. století. Kněz tu má jméno Rektus, dívka Klítie, humor je tu tak oplzle pokleslý, že v komparaci s leckterým německým pornofilmem 70. a 80. let minulého století je Jeho veličenstvo Minor umělecky na stejné úrovni. I tady dívka močí do připravené nádoby napodobujíc piss praktiky a obcuje tu každý s každým (včetně zvířat, zoofilních vztahů i kentaurů a koní...). Tohle skutečně nelze srovnávat s Bojem o oheň, Jménem Růže, Medvědem, Sedmi lety v Tibetu atd., dokonce ale ani s komiksově-činoherním Asterixem, Manituovou botou či tou poslední polozapomenutou italskou prděcí komedií. Tohle je komediálně laděné pseudoumělecké soft-porno, které zřejmě mělo vyšší ambice, Annaudovu pověst a kredit vizionářského tvůrce ale značně pošramotilo. Jean - Jacques Annaud není Pier Paolo Pasolini začátku nového milénia, byť se jeho ,,Trilogii života" chce podobat asi nejvíce, Jeho veličenstvo Minor není provokace, ale paskvil... (26.03.2010)

Po vpádu Dórů do Řecka (ca. od 12. století př.n.l.) nastává období temna (již ve smyslu nedochovaných zpráv), Scénárista Gérard Brach (a zřejmě i Annaud sám) v něm vidí období, kdy rozdíl mezi zvířaty (včetně mytických) a lidmi nebyl až tak velký, a sexuální aktivita nebyla tak rozlišena jako dnes (i když tehdejší praktiky rozhodně nevymizeli). I po přečtení místních příkrých odsudků se mi film jevil mýtotvorně zábavný (řecká mytologie - na rozdíl třeba od indické - mi nikdy příliš nesedla), dokonce i napínavý, a v podstatě mi vadila jen čeština, se kterou jsem si zde nevěděl rady. Pozn. 1: Pojmout film i jako politicku satiru asi také není od věci. Pozn. 2: Gheorghe Zamfir měl určitě radost, když zjistil, jaké má skvělé předchůdce. (28.12.2017)