Satanské tango

Přiznám se, že jsem z tohoto filmu měla docela obavy a i po "domácí" projekci bych váhala se zhlédnutím v kině. V některých chvílích jsem se přistihla, že jsem tak vnořená do ponuré atmosféry, že vlastně ani nesleduju děj, přestože jím Satanské tango příliš neoplývá. Spíše naopak, je v něm méně děje než v kterémkoli jiném, normálně dlouhém filmu. Už úvodní scéna vás buď navnadí nebo odradí a můžete podle ní usoudit, jestli jste naladěni na správnou notu a půjdete do toho. Osobně jsem schopna se unudit k smrti třebas i u pětiminutového kraťasu, ale od tohoto sedm a půl hodiny trvajícího černobílého veledíla jsem nedokázala odtrhnout oči. Nevím proč, ale prostě to celé nějak funguje a po celou dobu vás neopustí pocit, že sledujete něco mimořádného. (21.12.2010)

Všechno, co miluju na filmech, v sedmi zhoubných hodinách. „Člověk chodí sem a tam, nemůže přece pořád dřepět doma… a mokne, zvenku i zevnitř… Protože nejhorší není tohle, ale tady to uvnitř. Jistě jste také slyšel o vnitřních deštích. Ve dne v noci omývají člověku orgány. Přicházejí ze srdce… a neustále omývají játra, žaludek, slezinu a ledviny. Už jsem úplně promoklý… Kdyby nebylo toho kabátu, ani nevím… Netroufám si ho ani rozepnout. Sklenka vína by ale pomohla. No a pak jsou tu neustálé požadavky jater, žaludku, ledvin. Musí bez ustání pracovat. Nemůžou se zastavit. Protože pak by ta nestálá promočenost najednou přešla v prudké vysychání. Což se pak snadno může stát člověku osudným.“ (24.10.2019)

Ach, Beckett, Kafka, Nietzsche a vše další – celá evropská kultura jako by se smrštila do obrazu maďarského venkova, a v tom je nepřekročitelná velikost Tarra: totiž, že divák skrz jeho obrazy vyvolávající totální perceptivní identifikaci (tedy úplné vtažení diváka do nazíraného předmětu skrze dokonalý cit pro skloubení vizuálního pole a atmosféry, kterou vyzařuje) plně propojí každý jeden detail maďarské reality s všeevropskou výpovědí. Kamera dokonale maďarsky pomalu plyne jako proud v Dunaji a přesto sledujeme beckettovské drama o nesmyslném čekání na spásu, kafkovské o nic méně anti-hluboké drama o podřízenosti člověka o nic méně nesmyslné vůli a oku Moci, jež si v nároku vše kontrolovat vykonává akt všeobecného překroucení všeho do své pitomé logiky a konečně nietzscheovské drama o záblesku ega, které nechce být ničím spoutáno, a přesto vždy končí jako nepatrný záblesk mezi tmou a světlem – mezi černou a bílou černobílé kamery. (14.05.2019)

Myslím si, že sa po všetkých stránkach jedná o najvýznamnejšie filmové dielo 20. storočia. Béla Tarr si holduje v nepeknom počasí a užíva si rozpad hodnôt u svojich postáv. Tie sa pomaly, ale isto blížia úpadku a pritom si neuvedomujú hlúposť svojich snažení, alebo prázdnosť svojich hodnotových rebríčkov. Medigyho kamera je zase raz úžasná. Počas 7 hodín krásne pláva priestorom a či už sa jedná o interiér krčmy, alebo exteriér šíreho poľa uprostred dažďa, zanecháva takmer nezabudnuteľnú atmosféru. Tarr ma vtiahol do deja a nepustil až do konca. Čoho som sa úprimne sa priznám aj bál. Predsa len 7 hodín je dosť. Ale spôsob akým nazeral na svoje postavy a spôsob akým prezentoval až transcedentné myšlienky skrze zase raz dokonalú hudbu Mihályho Víga, mi nedovolí ako hovoriť len v superlatívoch. Krasznahorkai a Tarr rozhodne patria k najvýraznejšej autorskej dvojici a som veľmi rád, že som mal možnosť vidieť tento opus. Hlavne preto, lebo po strašných horkách, ktoré ma systematicky ničili posledných pár dní, som po dopozeraní vyšiel von a čuduj sa svete vonku pršalo. A kapitola o narušenej dievčine, ktorá týra mačku a nakoniec spácha samovraždu sa stala pre mňa asi najsilnejšou kapitolou celého filmu. (15.08.2015)

Tarrove tri filmy, ktoré som videl mi pripadajú najzaujímavejšie v jednej veci. Že sa totiž akoby odohrávali v inom vesmíre. Stále však v našom, ale paralelnom, čiže na planéte Zem, ale s inou históriou. Vedci o tom už dnes majú svoje reálne vyznievajúce teórie a ak svet Bellu Tarra niekde existuje, vôbec by som sa nečudoval. Neexistujú tu veľkomestá, asi tu žije zopár stovák miliónov obyvateľov a medzi nič extra malomestami sa nachádzajú polia a blato. Veľa blata. Napriek dĺžke film nenudí, pretože rozdelením do kapitol ho vlastne sledujeme ako seriál a tešíme sa na ďalšiu časť. To však nemení nič na tom, že nejakých slabších 5 hodín by úplne stačilo. Oproti Turínskemu koňovi a Harmóniám, ktoré mali pri podstatne kratšej dĺžke väčší ťah na bránku, mi Satanské tango pripadalo viac sebastredné a menej uchopiteľné, každopádne sa absolútne vymyká tomu, čomu dnes hovoríme klasický európsky art (povedzme napríklad tak populárne sociálne drámy), blížiaci sa svojou jednoduchou štruktúrou viac internacionálnemu štýlu. (08.02.2015)