Satanské tango

O Satanském tangu se dá bez uzardění říct, že je vážně "něco extra". Sedmi a půl hodinový černobílý opus má tři intermezza a je rozdělen na několik kapitol. První polovina (možná první dvě třetiny) filmu, to je pocitová lyrika v tom nejsilnějším slova smyslu. Pomalý hypnotický pohyb kamery a nekonečné záběry (ztemnělé okno - zdá se, že se na plátně absolutně nic neděje, ale po chvíli se ukáže, že pomalu svítá - postupně je vidět sklenice na stole, nábytek...), které jsou však dlouhé přesně tak, jak mají být. Poslední třetina ale začíná být v kontextu celého snímku až příliš epická - původní, podivně neurčitá depresivní atmosféra, promoklá deštěm a plná beznaděje, se téměř vytrácí a nastupuje jiná, už bohužel trochu "konkrétnější". V rámci celého díla zvládl Tarr vystřídat snad všechny nálady - od deprese, úzkosti a znechucení (velmi silná scéna s trápením kočky - i když v ní neteče krev, lhostejný při ní nezůstane snad nikdo, protože je vidět, že to není "jenom jako"), až po téměř záchvaty smíchu (tancování opilých vesničanů). Satanské tango je umělecké dílo v téměř ryzím slova smyslu (nebýt té zmiňované poslední části - i když samotný závěr je opět příjemně podivný). Někdo může donekonečna snímat dlouhé záběry krásné krajiny nebo osob a divák u toho umře nudou - Tarr, potažmo i jeho kameraman, však svým obrazům vdechl duši. Jak se mu to povedlo, těžko říct, ale je to nádhera, pro kterou je i sedm a půl hodiny málo... (25.03.2007)

Je až hrozivé pozorovať ako môže nejaké médium, v tomto prípade film, pôsobiť ako vrchol mediácie umeleckej a duševnej kreativity a potreby výpovede ľudskej bytosti v jej mučivom zovretí časovej ohraničenosti. To, že zároveň môže byť paralelne masívne rozšíreným nástrojom stimulácie pasivity a apatie širokej populácie, je jeho temnou stránkou páchnucou trúchnivými pomaly odhnívajúcimi útrobami lebečných kostí, ktorá robí z povolania režiséra(a nielen jeho, pretože ide vždy o kolaboráciu množstva ľudí) veľmi zodpovednú prácu. Satantango je teda v svojej podstate kŕčom v sebaobrane, ktorý sa z prvotného impulzu zhnusenia transformoval na dlhotrvajúci partizánsky boj za jeho prenesenie pomyselným komunikačným vákuom k dôraznej výpovedi. V tomto prípade by sa dala za ňu považovať i forma samotná. Kde ostatný artový filmový umelci užívajú viacerých techník ako dlhé zábery, extrémne pomalé jazdy kamery, konzervatívny strih, čiernobiele prevedenie a mnohé iné ako prostriedok vymanenia sa zo škatuliek masívne používaného zrýchleného strihu(so všetkými svojimi sprievodnými znakmi), Tarr stavia formu minimálne do rovnocennej pozície vo výpovednej hodnote s bezprostrednosťou scenáristickej výpovede. Oddeľuje zvukovú stopu od obrazovej priepastným vákuom variabilnej vzdialenosti kamery od „miesta činu“, ktorá sa týmto spôsobom oslobodzuje od ukotvenia v deji. Často tak divák musí spracovávať dych berúcu silu obrazu na pomedzí opojnosťi prirodzenej hudby zvukov scény s minimom klasickej hudby. A tak dĺžka záberov netkvie v samoúčelnej snahe zapáčiť sa, ale v nevyhnutnosti ponechať divákovi dostatok času na poskladanie mozaiky zážitkov. Keď sa po pár minútach skúmania často len fotke sa podobajúcich scén kamera pohne svojím plazivým tempom, je divák uvrhnutý vo vír zdanlivej neúnosnosti tejto náhlej dynamiky a anticipácie nasledujúceho. Popri všetkej pozornosti, ktorá bola venovaná kamerovým nájazdom, výberu lokácii, rámovaniu obrazu a ďalším formálnym finesám, je jadro tohto eposu postavené na základoch výberu hercov a ich totožnosti s identitami ľudských trosiek páchnucich pomalým alkoholickým rozkladom autonomity osobností, ktoré potom bezmocné padajú za obeť manipulatívnemu básnikovi-satanovi(možno paralela s umelcom bez morálnych zásad a svedomia?) Irimiáshovi, ktorý ani vás samotných pri svojich príhovoroch nenechá bez ujmy. Príliš veľa, vo svojej podstate nedokonalých, slov by mohlo odokryť viac ako sú schopné vo svojej nepresnosti vypovedať a tak nahradiť priestor pre čaro zážitku, zložitosťou svojho konštruktu. Jedno je však isté na Tango so Satanom len tak ľahko nezabudnete. (16.09.2008)

Hm, tak jsem si aspoň potvrdil, že na ty hodně pomalý filmy nejsem stavěnej. Táhlo se to jak týden před výplatou a udržet pozornost bylo místy utrpení. Bavila mě linka nebohé holčičky, co si tak ošklivě hrála s kočičkou a spisovatele alkoholika, kterej odmítl levnej mrd. Jinak to není můj šálek jedu. Ale aspoň jsem to zkusil. Možná už mi teď Vesmírná odysea nebude připadat tak proklatě pomalá. (09.03.2024)

Všechno, co miluju na filmech, v sedmi zhoubných hodinách. „Člověk chodí sem a tam, nemůže přece pořád dřepět doma… a mokne, zvenku i zevnitř… Protože nejhorší není tohle, ale tady to uvnitř. Jistě jste také slyšel o vnitřních deštích. Ve dne v noci omývají člověku orgány. Přicházejí ze srdce… a neustále omývají játra, žaludek, slezinu a ledviny. Už jsem úplně promoklý… Kdyby nebylo toho kabátu, ani nevím… Netroufám si ho ani rozepnout. Sklenka vína by ale pomohla. No a pak jsou tu neustálé požadavky jater, žaludku, ledvin. Musí bez ustání pracovat. Nemůžou se zastavit. Protože pak by ta nestálá promočenost najednou přešla v prudké vysychání. Což se pak snadno může stát člověku osudným.“ (24.10.2019)

Neskutečně dlouhé záběry, neustálý déšť, depresivní, podmanivé a podivné až hypnotické výjevy, chlast, chlast a zase chlast. Těžko zařaditelné, ale originální a rozhodně nevšední. Ale asi ne pro každého. Já jsem se chytil hned na první záběr a první hudební motiv. Pár scén mi zůstane v hlavě navždy : glgačka a tancovačka v knajpě, týrání nebohé kočky a zvonění blázna v polorozpadlém kostelíku. Působivý zážitek, ke kterému se ještě někdy rád vrátím. (04.08.2017)