Marat - Sade

Přesná definice šílenosti lidského konání, bez ohledu na století. Sehraná pod dohledem a za mříží, plná přetěžkých monologů, teatrálně a groteskním způsobem vypráví o tragickém světě před mříží, o nutnosti a marnosti revoluce, osobní i společenské, o znovu a znovu nabyté svobodě, jež má pro každého zcela jinou podobu, ale pokaždé narazí na vysokou zeď, o chaosu, utrpení, bolesti a neustále činorodé smrti, o nás normálních, kteří se přetvařujeme a JE nazýváme blázny, film o nejhorších lidských pudech a jejich vítězství...všichni přece chtějí z klece ven. A já? U druhého zhlédnutí se chci nechat bičovat ženskými vlasy, potom snad připíšu něco smysluplnějšího... (20.04.2020)

Jedinečný troufalý počin geniálního Petera Brooka, jímž svým způsobem teoreticky i prakticky vrcholí filmové i dějinné tázání a reflexe možností dosahování (a definování) osobní, vzájemné i společenské ne/svobody a práva na soukromé i společenské "štěstí" uvnitř mocenského systému. Filmovo-divadelní dialog dvou velkých politicko-filosofických historických osobností inscenovaný Sadem po Maratově smrti za pomoci několika režimu nebezpečných postav-pacientů-herců uklizených kde jinde než v blázinci (Foucaoultovy Dějiny šílenství) o věčné otázce po povaze, teoretické dosažitelnosti a praktické realizovatelnosti lidské - a hlavně mezilidské - svobody, o možnostech, záměrech a cílech revoluce i osobní revolty, její ryzosti i zneužitelnosti, o chiméře revoluční proměny společenského uspořádání v takové, v němž by svoboda byla stavem, jehož může dosáhnout mezi – a dokonce spolu s – ostatními každý jedinec ku prospěchu, nikoli na úkor celku i sebe. Burcující, rozněcující, drásající dílo, ať už v téhle vyostřené debatě o tom, zda druzí představují potenciál naší větší svobody a vzrušujícího smyslu k sebeuskutečnění, dourčení a dovršení, anebo naopak peklo nemožnosti jakékoli základní svobody vůbec v tom krátkém čase, stresu a chaosu prakticky dosáhnout, o tom, zda revoluce a revolta je cestou naděje, anebo beznaděje, o tom, zda většina musí vždycky představovat tupou masu nevědomosti a podvolení se, zastáváte jakoukoli pozici. Dílo, které navíc v každé minutě skrze sebe samo i prakticky dokazuje spirálovitě stále lépe a přesněji, šíleněji, zároveň pravdivost obou postojů. Zvedne se vám tep a vaše potřeba něco zásadního vykonat ať už pro sebe, nebo i pro druhé, ať už s nimi, nebo naopak bez nich, vzroste aspoň na chvíli k nepříčetnosti. Tenhle vrchol festivalu jsme se zarudlýma očima, po všech silných prožitcích posledních dvou dní, odložili na nejbližší možný termín, až zase nabereme trochu víc sil a energie nechat se rozervat. *~ (24.01.2022)

Smíříte-li se s Brookovou formou >filmové inscenace< , dostane se vám brilantního artisního zážitku, umocněného skvělou hudbou a strhujícími - vskutku HERECKÝMI (v tom nejlepším smyslu slova) výkony. Náročné dílo pro náročné, lahůdka pro labužníky... - - - P.S. Co však opravdu naštve, je při uvedení filmu v ČT ořez obrazu z originálního formátu 1,85:1 na 4:3. V mnoha scénách nesnesitelné, v principu barbarské. Typicky česky veřejnoprávní... :-( (08.11.2006)

"Všichni jsme normální a chceme svobodu !!" Nenapadá mě žádný další film, který by si poradil s předobrazem v divadelní hře tak mistrovským způsobem, jako se to právě zde povedlo Britu Peteru Brookovi.. Doslova skvostně zahrané, famózně zrežírované !! Jedinečné !! Znepokojivý a v několika vrstvách dramatický Přelet nad Maratovým hnízdem.. (12.11.2015)

Na „filmu“, který je navzdory několika adaptačním nápadům stále především jevištní inscenací, zaujmou nejvíc filozofické disputace obou titulních postav, zejména nad pojmem svobody. Jako film nemůže fungovat už kvůli velké trhlině mezi postavami a herci – zatímco film vyžaduje totální splynutí obou, Brook svou „inscenaci ve filmu“ odcizuje obsazením postav francouzské revoluce tu klimbajícími, tu slintajícími, každopádně nespolehlivými chovanci blázince. Ti sami jsou zároveň postavami: i tady je ale emocionální potenciál spojení role a herce neutralizován anonymními, totálně zpovrchnělými identitami chovanců [jsou to "zvířata" zbavená individuálních rysů, reagující na primární pudové podněty]. Slepá ulička světové kinematografie. (05.08.2006)