Hranice života

Začínám přicházet na chuť filmům Emana McGregora, jehož poslední filmy mě zaujaly, jak BIG FISH, THE ISLAND a teď STAY. Ale k filmu, který je opravdu zamotaný jak časově tak dějově. Hlavní hrdinové nemůžou rozeznat co je skutečné a co ne, vás film stáhne sebou a nevíte to také, trápí vás to a štourá v hlavě. Čekáte na další a další scénu, která je vám podávána jako jedna indicie za druhou a vy se to snažíte spolu s doktorem Samem dát dohromady. Zjistíte, že čas neplyne tak jak by měl a některé věci se opakují, některé dny se opakují, stejně tak lidi které Sam potká. Nevíte co je pravda a co skutečnost, jste z toho zamotaní a doufáte, že se vše vysvětlí. Ale máte na to čas do soboty do půlnoci ( toho filmového ). Tím jste stresováni a nedokážete se koncentrovat, všechny scény berete jedním dechem a vůbec, zapomenete na všechny vaše problémy, zapomenete že se díváte na film. Konec mě ale ještě více zamotal, vrátil se prakticky na začátek filmu, takže vše začíná nanovo, ale úplně jinak, takže život poběží dál, ale zcela jinak pro všechny kteří se motali kolem bouračky …. (06.11.2006)

Hranice života je dílo v jádru poměrně jednoduché, ale s obalem tak obtížným k rozlousknutí, že zamotá hlavu snad všem. Dějová linka těží možná až příliš z toho, že diváka zaměstná snaha o pochopení filmu více než děj samotný. Přílišná závislost na pointě se pak projeví také v tom, že po jejím odhalení působí film najednou o poznání méně zajímavě - to je faktor, který Hranice života nejvíce odlišuje od filmů Davida Lynche, neboť ty tímhle neduhem zpravidla netrpí. Na druhou stranu je příjemné, že film nám v průběhu předhodí několik (více či méně) falešných indicií, dokáže si s námi hrát a v neposlední řadě svou podivnost také adekvátně podpořit povedenými vizuálními hrátkami... 6/10 (04.11.2013)

Viděl jsem v poslední době řadu mysteriózních filmů, které jsem nedokázal skousnout ani s přimhouřením obou očí. Hranice života je kupodivu nejen funkční, ale řekl bych přímo skvělá. Výborné sladění hudby, kamery, filmových efektů a hereckých výkonů do snímku, který má atmosféru a smysluplný dobře vygradovaný scénář. Takhle na mě v rámci žánru zapůsobily snad jen některé ranné lynchovky, ale proti nim má Fosterovo drama racionálnější pointu. Je to ten druh filmu, který stojí za to nejen vidět dvakrát, ale dokonce je možné si vychutnat se znalostí pointy řadu scén z filmu lépe a je možné se k němu stále vracet. Obsazení špičkových a známých herců se vyplatilo, tohle je prostě žánrová chuťovka, kde mi zpětně vadí snad jen dvě scény, které toho prozrazují víc, než by bylo záhodno. Celkový dojem: 95 %. (13.04.2011)

Čítanková exhibice filmových postupů, které vypadají zatraceně cool. Paradox je, že závěr, který vám vysvětlí, co jste to vlastně viděli, redukuje všechny významové roviny filmu na pouhé "vysvětlující pojítka". I z hlediska žánrového je konec jaksi zbytečný - Hranice života se snaží zařadit se ke skupině filmů, jejichž závěr přináší divákovi prozření a přehodnocení celého filmu (podobně jako Šestý smysl, Vesnice atd.). Divák však není koncem překvapen, protože do sebe zahleděná forma mu už od začátku říká, že něco takového na něj na konci čeká. Pokud bych měl srovnávat například s tvorbou Davida Lynche (jehož jméno je zde v komentářích hojně skloňováno) najdu mnoho podobných postupů, které však mají naprosto jiné vyznění a funkci. Hranice života je čistě racionální film, který má všechny své stylistické výstřelky odůvodněny. Lynch naopak využívá těchto postupů naprosto svévolně a bezdůvodně (například pouze na principu asociací) a dosahuje tím přesahu (transcendence). V Hranici je vše však vykalkulováno do posledního detailu, takže pokud si film několikrát pustíte, veškeré jednání a postavy si budete moct logicky odůvodnit. To u Lynche nebudete moct nikdy a proto si i myslím, že Lynch je daleko víc zábavnější a nabízí i opakovaně hutný zážitek. Neodpustím si na závěr ještě lehké přirovnání: Hranice života je jak matematický příklad - složitý a komplexní. Pokud ho však už jednou spočítáte a dojdete k výsledku, nemáte důvod proč se k němu vracet a dále se jím zabývat... (03.12.2008)

Po vizuální stránce jde o něco neskutečně podmanivého. Byla jsem omámena hned první scénou a omámena jsem zůstala i během závěrečných titulků. Náročný snímek, který vám bude chvílemi připadat jako naprostá šílenost, jenže ten film vás zkrátka pohltí a nepustí. Každý dialog jsem doslova hltala a chtěla odhalit pointu filmu, na závěrečnou pasáž na mostě se jen tak nezapomíná. Jak tady čtu, hodně lidí to srovnává s Lynchem, ale Hranice života je mnohem přístupnější film pro diváka než takový Mulholland Drive, který jsem dodnes vůbec nepochopila. Hranice života má alespoň nějaké rozuzlení a čím víc divák nad filmem přemýšlí, tím víc mu jednotlivé části do sebe zapadnou a začnou tvořit ucelený celek, i když na plné pochopení některých scén a jejich význam to bude chtít minimálně ještě jedno zhlédnutí, tu pátou hvězdu si tedy ještě nechávám. (25.08.2012)