Bob Dylan: No Direction Home

„Nejste slavní, dokud vás někdo nechce zastřelit“ Zajímavý týpek, ten Dylan. Nevím, nevím co si o něm myslet. Psal inteligentní písně s názory, na veřejnosti přitom vystupoval jako traktorista, který si z boty zrovna seškrábnul kus kravince. Udivuje mě, jakým způsobem dokázal po celá ta léta (nenapadá mne výstižnější výraz) „vyjebávat“ s novináři a přitom se udržet v podvědomí široké posluchačské obce. Pro tento dokument překvapivě dokázal dát dohromady několik smysluplných vět, ovšem zcela odporujících dříve pronesenému („nikdy jsem nepsal protest-songy“). Buď je mu jedno, co si o něm jiní myslí a jde o jistý životní postoj, anebo je mu jenom a jednoduše jedno, co si o něm jiní myslí, postoj nepostoj. Na každý pád rozporuplná osoba a myslím, že můžeme být rádi, jaký filmový velikán se odhodlal k jejímu „zmapování“. Scorsese Dylana nesoudí, nevyvozuje závěry (ty nechává na vás), pouze svým záživným stylem komponuje audiovizuální symfonii. Opět, jako pár méně slavných režisérů před ním, mě nedokázal přesvědčit, že Dylanův život byl příliš rozmanitý, aby jej nebylo možno napresovat do jediného dokumentu, zvlášť takto dlouhého, ale v žádném případě nenudil. Všem Dylanovým inspiračním vlivům, symbolům, osobnostem a událostem charakteristickým pro jeho dobu (JFK, Vietnam, Martin Luther King, Beatles, Warhol), dokázal Scorsese, mnohdy na prostoru pár desítek vteřin, dodat patřičnou hloubku a důležitost. Svým tématickým rozpětím postihuje No Direction Home téměř padesát let americké historie a může být velice přínosným rovněž pro hudební ignoranty. Otázka „Kdo je Bob Dylan: angažovaný umělec nebo obyčejný chlápek?; folkař nebo rocker?; prosťáček nebo génius?“, mi nakonec nepřišla tak zajímavá jako otázky okolo Dylana vyvstávající a s Dylanem nutně nesouvisející. Jelikož však nehodnotím jeho osobu a názory („Šťastný? To dokážou všichni, co to má za smysl?“), nýbrž kvality filmového počinu, těch pěti hvězdiček a čtyř hodin nelituji. 90% Zajímavé komentáře: kleopatra, JohnnyD (19.08.2008)

"Nejsem angažovaný zpěvák, jen fandím lidem, kterým o něco jde". Tento dokument mi řekl o Dylanovi spoustu věcí, o nichž jsem neměla tušení, například, že mu byl obrovskou inspirací folkař Woody Guthrie, s jehož písněmi začínal. A nebo že byli s Joan Baez takoví kamarádi a že společně i koncertovali ("musíte si na jeho nálady zvyknout, bejvá nepříjemnej jak vosina v zadku"). Líbilo se mi moc, že součástí dokumentu byly i dějinné a politické souvislosti, nikdo se jen tak "nemlátíme ve větru", takže tu proběhl i kousek slavného projevu Martina Luthera Kinga, události jako vražda Kennedyho, válka ve Vietnamu, padla informace i o Pražském jaru 1968 z úst tehdejšího Krále majálesu Alana Ginsberga. "Lidé byli nespokojeni a projevovali názor, který ale právě Bob dovedl ve svých písních přesně zformulovat, nebyl to poskok levice, ale nezávislý písničkář". Ač pro mé pošramocené bubínky podstatně hutnějším druhem hudby nikdy nebyla Dylanova tvorba tím pravým ořechovým, vždycky jsem kolem něj a jeho textů našlapovala s úctou a respektem, a tenhle vynikající dokument mě jen utvrdil, že je to namístě. (14.11.2005)

Pří sledování jsem skoro až přestal mít zájem o příběh Boba Dylana, protože mě strhlo vyprávění atmosféry šedesátých let a lehce kolem, které je z jiného než obvykle prezentovaného politického pohledu. Z pohledu účastnících se umělců. Dylanovi postoj reprezentující odpovědi novinářům čišící nezájmem jsou parádní. To je ale jenom taková zábavná špička ledovce. Doplnil jsem si spoustu informací z uplného začátku kariéry a proto mě bavila hlavně první půlka. Dylan je zajímavá persóna. -"Hey man... I don't mind being shot. I just don't dig being told about it." (20.02.2012)

Bob Dylan byl a vždycky bude frajer, ale proč o tom nechat mluvit stovku lidí, když máme slavného Boba dispozici a může nám to povědět sám. V každém případě je tento dokument docela majstrštyk. PS: Všimněte si, jak se z mladé sektařky, Joan Baez, zpívající fanatické songy na Woodstocku, stala fuckující šedesátka. (19.01.2012)

Jestli chcete Dylanovi vlézt až pod kůži, pusťte si Pennebakera. Scorsese ale též výborně, zvlášť zajímá-li vás spíš doba, prostředí, vlivy a lidé kolem Dylana. Obojí je skvělý zážitek: Pennebaker jako průkopník syrového stylu cinéma vérité vám ukáže scénu ze šatny, kde Joan Baezová vemlouvavým hlasem prozpěvuje jakousi lidovku a vy přímo fyzicky cítíte, jak žebrá o pozornost Boba, zarputile bušícího do psacího stroje, jaké napětí mezi těmi dvěma panuje, aniž by bylo třeba vyslovit jediné slovo; Scorsese jako zkušený analyzující řemeslník stejné období s oběma po letech rozebere, nechá promluvit Joan o tom, jak byla v té době natěšená na další společné obrážení politických mítinků, a Boba o tom, jak on měl aktivismu plné zuby a spíš pokukoval po dalších hudebních obzorech, kde už pro Joan nebylo místo. Oba přístupy mají hodně do sebe a oba dokážou navodit atmosféru, která musí uchvátit nejen diváky uhranuté unikavým fenoménem jménem B. D. U mě osobně přece nakonec o fous vede autentičnost a emocionalita Don't Look Back, u vás to může být naopak. — P.S.: Bob je Bob, ale ze všech dvou set minut mě nejvíc mrazila ta dvoustá první s Odettou. (22.02.2013)