Collateral

Velezkušený režisér Michael Mann dobře ví, že kombinace horizontálních a vertikálních záběrů shora se nejlépe hodí k charakteru městského urbanismu, který tak bravurně reprezentuje právě akční thriller Collateral. Jak je u Manna zvykem, staví celý film na bipolárním modelu dvou hlavních postav (model známý z Nelítostného souboje atd.), které svede osud či náhoda dohromady a kteří pak tvoří kostru děje. Jejich vztah (jako v každém Mannově filmu) záhy přeroste v cosi hlubšího a zásadnějšího, což je asi největší devizou všech jeho snímků, které pak stojí v ostrém kontrastu s bezduchou většinou filmů akčního žánru. Nejenom střet dvou odlišných světů (cynicky pragmatický morální relativista versus sympaticky naivní idealista), ale i výstižně předvedená anonymní strnulost spícího Los Angeles, megapole, v němž má člověk skutečně tak bezvýznamné postavení, že jeho smrt se v běhu města absolutně nijak neprojeví... Tohle civilizační odcizení městského způsobu života (o němž mluví postava nájemného vraha Vincenta) vnímám jako ústřední myšlenkovou osu filmu... Podobné filmy: Nelítostný souboj, Ronin, Dějiny násilí (24.11.2006)

Zápletka ujde, Tom Cruise skvělý, Jamie Foxx se snažil, stopáž přehnaná, závěr filmu na ublinknutí - ani bych ho neoznačila za happy end, protože moji osobu šťastnou rozhodně neučinil. Na akční film málo akce, na drama málo psychologické, na thriller málo mrazivé, na krimi málo zamotané... jako celek "Collateral" sice vcelku funguje a zabaví, ale není to až tak skvělé a výjimečné, jak jsem čekala. 70% (05.11.2008)

Cruisovi prý scientologická církev pomáhala pochopit některé postavy: třeba právě osobnost chladnokrevného nájemného vraha Vincenta. Hvězdný herec měl studovat práce na téma asociálního chování. Intelektuál Michael Mann zase trochu přerežírovává, na škodu to ale dle mého není. Své nápady vnesl do města andělů, které tepe vlastním životem a ve kterém do jednoho z taxíků sedne zdvořilý pracháč s šedými vlasy. Řídí ho černoch, který tvrdí, že je to jen dočasná práce, a marně sní o vlastním byznysu. A má tu smůlu, že onen chlapík má bouchačku a potřebuje ze světa sprovodit pět životů. A na seznamu je možná i někdo, na kom taxikáři začalo záležet. Atmosféru obřího mraveniště velkoměsta zachytil Mann dokonale. Už jen sledovat taxík, který projíždí před zářícími neony a hraje u toho nějaká fajn skladba, je solidní zážitek. A Vincent, který nemá problém ušpinit si ruce a který nelichotivě mluví o svém otci (i Cruise měl komplikovaný vztah k tátovi), je příjemně umírněný a mrazivý, což je zásluha slavné star, která se vzdala svým typickým manýrů a projevů. Obyčejný hrdina Jamie Foxx je zase dokonale vyděšený i dokonale rozhodný. Fajn jsou i vedlejší herci (Ruffalo a Bardem především). Největší hvězdou je ale pro mě režisér: s atmosférou pracuje náramně, jeho akce je netradiční, má švih, má nápad, natáčení na vysoce kvalitní video bylo velmi dobrým tahem. Zatímco Vincent občas filosofuje (rozuměj plácá) o ničem, pár přešlapů nabídne i taxikář Max (třeba jeho úprk z nemocnice, čímž vlastně ohrožuje vlastní matku). Přesto si takhle nějak představuju špičkový thriller. Opojné, atmosférické, mannovské. (13.12.2015)

Nedoporučuji číst dál, pokud jste film neviděli. Mistrná ukázka toho, jak do jedné noci a jednoho města zhustit psychologicky komplexní thriller s uvěřitelným vývojem postav a vztahů mezi nimi. Dějové linie se i díky zapojení prvku náhody prolínají tak, že to působí přirozeně, ne jako naplnění předem dané šablony. Díky postupnému dávkování informací jsou před námi neustále otázky, na něž chceme znát odpovědi. Každá postava slouží vyprávění a každý střih má své opodstatnění, podobně jako není nadbytečná žádný pohled a pohyb mechanicky jednajícího Vincenta (v automatičnosti, s jakou sahá po nábojníku poté, co byl vážně zraněn, je cosi až robotického). Motorem vyprávění je vedle postupně plněné mise (jejíž dokončení je v zájmu jedné, ale rozhodně není v zájmu druhé z hlavních postav) a paralelně probíhajícího policejního vyšetřování především napjatý vztah Maxe a Vincenta, kteří k sobě mají blíže, než si připouštějí. Zatímco v Maxovi také dříme (městský) dravec, Vincent jedná stejně systematicky jako jeho taxikář. Max ovšem na rozdíl od svého šedovlasého zákazníka ještě nedokáže na narušení řádu a pořádku reagovat pohotovou improvizací – toho bude schopen až na konci noci, po absolvování životní lekce, kdy konečně projeví svou individualitu a coby žák se konečně postaví svému mistrovi (v dřívější scéně s Felixem pouze napodobuje Vincenta, nevystupuje sám za sebe). Neboť právě auto ovládá stejně zručně jako Vincent automatické pistole, nepřekvapí, že jako zbraně použije právě svého vozu. Výborně šlapající vyprávění neznamená, že by byl odfláknutý vizuál a atmosféra, tedy Mannovy trademarky. Díky točení s HD kamerou (cca 90% filmu) a v reálných lokacích mohli filmaři využít hloubky a ostrosti záběrů k vystihnutí autentické atmosféry města. Nekašírovanost obrazu ale Mann nevyužívá výhradně k veristickému efektu, v některých scénách (například v té s vlkem) slouží dojem vizuální přirozenost k vydestilování maxima poezie obsažené v nočním Los Angeles. 80% Zajímavé komentáře: Gemini, emo, Magneto, milka, Indy, Bobek15 (19.08.2005)

Klíčem k filmu je vztah Maxe a Vincenta, v němž se střetávají zcela odlišné pohledy na svět. Přes svůj okázalý nadhled a cynismus je Vincent životem zklamaný nihilista, který útěchu nalézá ve velkohubých kecech, jež ho ale každému vnímavějšímu člověku prozrazují jako smutného losera, který (a ne Max) již dávno rezignoval na snahu riskovat a něco se svým životem podniknout a jehož řeči o bezvýznamnosti lidské existence jsou nikoli nezaujatým komentářem, ale hlubokou lítostí. Vincentova profesionální kariéra je pak logickým projevem psychického stavu (I do this for a living). Maxova relativní spokojenost v životě a schopnost jednat pramení naopak z neochoty si podobné existenciální otázky připouštět – jeho pozdější činy jsou motivovány jednak touhou dokázat Vincentovi, že nemá pravdu, jednak přáním neskončit jako on, a jednak (což se moc nezmiňuje) ho za jeho nesnesitelné žvásty nasrat. Rozdíly mezi Maxem a Vincentem Mann zprostředkovává velice jemně, nestydí se nás při našem hodnocení postav svádět na scestí a hrát si s našimi prvními dojmy – např. Vincentově charakterizaci Maxe coby „muže činu, ne slov“ se nejprve vysmějeme, později ji ale musíme uznat jako pravdivou (což nejlépe ilustruje úžasná scéna s vlkem: Vincent o životě jen mluví, Max mu činem vzdá hold). Konec nemůže překvapit, protože žít si zaslouží jen ten, kdo má k životu úctu. A navíc, jak pregnantně sdělí reklamní leták, life is too short for long names. (03.09.2010)