Lev v zimě

Klasické dílo v nejplnohodnotnějším slova smyslu nesené dvěma mimořádnými výkony O´Toola a Hepburnové. Zhruba tak lze popsat drama, které, pokud je to hranému filmu dáno, zlidovělo tak, jak je to jen možné. Zdá se, že postava Eleonory Akvitánské do historie vstoupila jen proto, aby si ji o 800 let později mohla zahrát tato mimořádná herečka. V širším slova smyslu jakoby tu končila Hepburnové velká galerie postav emancipovaných žen čtyřicátých a padesátých let, které vytvářela zpravidla po boku své životní lásky Spencera Tracyho. Podobenství i záběr LVA jsou však pochopitelně mnohem rozmanitější. Plně respektují dobový půdorys díla, tragické datum starších anglických dějin, postavu krále, který mohl být velikým, aby nakonec stěží dosáhl na průměr vladařského poslání. Stejně demýtizující je podání jeho synů; zejména to platí o Richardovi Lví srdce. Poznání, že politika, provozovaná výhradně jako forma mocensky pojímaného šachu, svou odlidštěností a rutinní machou přímo znemožňuje a vlastně vylučuje jakýkoliv projev lidství, slušnosti a že z citové náklonnosti činí gesto, z nějž ční hodnotová a obsahová prázdnota, je zdrcující nejen pro dávno rezignovavši královnu, ale koneckonců i pro politického rutinéra, jakým byl i Jindřich II. A také pro diváka, který by si nutkavě přál vidět na stříbrném plátně drama lásky, vášní, výbuchů, šlehajících do nebes. Místo toho je předmětem tanců připomínajících brutálně tichý lov kudlanky pobožné. Ale vášeň, kterou protagonisté vkládají do svých rolí a jejich neschopnost dokonale splynout přes veškerou vůli s bezduchou rutinou odcizeného mocenského výkonu, je silnější alespoň v některých mezních scénách. Je to prvek, který dílu propůjčuje nezpochybnitelnou nadčasovost a klasičnost. Je to zážitek, na který se nezapomíná. Ani po letech. (21.06.2009)

Kujme pikle, pikle kujme, obvyklé i neobvyklé…. A potom, že vánoce jsou svátky klidu a míru resp. příměří. Jeden hrad, jeden král (Jindřich II.), jeho žena (Eleanora Akvitánská), tři synové (Richard, John, Geoffrey), ale pouze jeden z nich může být následníkem trůnu. Lev v zimě je dalším z důkazů, že v jednoduchosti je krása resp. síla a že z (finanční) omezenosti, (pravda, né nutně a né vždy), může vzniknout „něco velkolepého“. Jednoduchá výprava, žádné ohromující bitvy (souboje), snímek si po celou dobu vystačí s pár kulisami a v popředí všeho toho, silný (konverzační) příběh, starý jako lidstvo samo (touha po moci), na jehož šachovnici je sice více (obstojně hrajících) figurek (ostatně ty jsou vždy ke hře potřeba), nicméně ani na okamžik nezapochybujete o tom, že (v) této hře jednoznačně dominují a tvrdí (i s pomocí nápaditého J. Barryho) muziku, pouze dvě. Král a královna tj. charismatický P. O´Toole a životní K. Hepburn, k čemuž jim měrou vrchovatou dopomáhají brilantně napsané dialogy sršící cynismem, sarkasmem, nenávistí, zklamáním, touhou po moci, lásce, uznání, obdivu…jednoduše „není slyšet šustění papíru“, ale jsou odrazem (jejich dosavadního) života a nabytých zkušeností, mající (nejednou) za následek strnule přísné, chladné do morku kostí, výrazy v obličeji, probodávající toho druhého, navíc srovnatelné s účinky hadího uštknutí. Zejména patrné je to v případě Katharine, kdy pouze výrazem očí „říká“ vše a vy tak vidíte tu paletu rozdílných emocí, které dotyčnou cloumají a již jí v jednom krátkém okamžiku proběhnou. Je nesmírným zážitkem, pro (ne)zainteresovaného diváka, být toho všeho svědkem. Nebudu to zbytečně protahovat, stejně je to plýtvání (planých)slov, pouze dodám, přesně pro takovéto snímky miluju film jako takový a nic na tom nemění ani skutečnost, že spíš než přes pohyblivé obrázky, tohle dýchá skrze divadelní prkna. 100% zážitek (02.09.2012)

Příjemně staromilské konverzační drama o jedné dysfunkční rodině, která je shodou okolností královská a vládne jedné z největších zemí své doby. Anthony Harvey prakticky do filmu nijak nezasahuje a "pouze" klade za sebe jednotlivé scény, které dotváří celek, v němž vynikají kostýmy a i hodně solidní výprava, která ale rozhodně není opulentní a nestrhává na sebe zbytečnou pozornost. Z "technikálií" pak určitě stojí za zmínku netradiční, nicméně velkolepá a na první poslech výrazná hudba Johna Barryho, která místy evokuje až horor. V podobných snímcích je extrémně důležité obsazení, což se potvrdilo i v tomto případě, a ačkoli se tu objeví tehdy začínající Anthony Hopkins, Nigel Terry nebo Timothy Dalton (jeho podání francouzského krále je hodně zajímavé a díky specifickému makeupu až uhrančivé), hlavním hvězdami jsou fenomenální Peter O’Toole a Katharine Hepburn, která po právu získala Oscara, protože její výkon je až nadpozemský a dech beroucí a jejich společné scény, což jsou většinou hádky, jsou strhující a emocionálně hodně silné. Dojem ale přece jen kazí značná divadelnost, která je většinou dost znát a tvůrce mohl použít více filmových prostředků k ještě silnějšímu vyznění, na druhou stranu ale předlohu nijak nedevalvuje. Také stopáž asi mohla být o něco kratší, protože v závěru už je vášnivých dialogů přespříliš a většinou se neustále opakují. The Lion in the Winter je nicméně ve výsledku velmi dobrá záležitost, která sice z dnešního hlediska malinko zastarala a je znatelně pomalejší a komornější, zkušenějšímu a tolerantnějšímu divákovi by to ale určitě vadit nemělo. 70 % (07.08.2023)

Skvěle podané historické drama, které by však, nebýt hlavních hereckých představitelů, bylo poloviční. Prožívání postav, jejich intriky a myšlenky - vše je zde podáno nádherně a myslím, že i lidem z 12. století by se film líbil a ocenili by jeho provedení. Jak už jsem zmínil, celé to stojí především na úplně skvělých hereckých výkonech (a geniálním scénáři) - královna Katharine Hepburn Oscara právem dostala a král Peter O´Toole ho zase neprávem nedostal. Skoro po každém filmu s ním se kvůli tomu rozčílím. Ani mi nepřišlo (a to svědčí o perfektně odvedené práci), že byl pan Peter o celých 25 let mladší než paní Katharine...:-) Jinak v roli budoucího krále Richarda Lví Srdce potěšil mladý Anthony Hopkins - pro zajímavost ale jen o 5 let mladší než představitel jeho otce Jindřicha Peter O´Toole. (20.03.2009)

Taková normální královská rodinka v roce 1183. Na dějiny se můžeme dívat buď ideologií školních učebnic (děti, tenhle byl zlý a tenhle dobrý), nebo sepsat objemné pojednání, ve kterém se pokusíme zjistit objektivní pravdu (pravdu o něčem v dávné minulosti? - CHA!), a nebo zde máme nekonečné území uměleckého vyjádření, zde ve formě broadwayského hitu. Ten se podíval na Jindřicha II. z hlediska S. Freuda a jeho psychoanalýzy. Král měl tři syny - každý z nich je z hlediska budoucího vládce nějak "postižený", každý z nich si nese svá rodinná traumata - jenže ve dvanáctém století neměli psychoanalytické lenošky a tak své rodinné trable řešili, ehm, poněkud jiným způsobem. Jen nesouhlasím s nálepkou dramatu - vždyť jde o výbornou vytříbenou komedii, při které se vždy skvěle bavím. (08.04.2009)