Lev v zimě

Na mňa to pôsobilo ako stará televízna inscenácia z dielne ČST, už chýbali len Emil Horváth ml. a Eva Krížiková. Asi som už rozmaznaná klenotmi typu Kráľovstvo nebeské, ale naozaj chcem vo filme z 12. storočia vidieť niečo iné. Ľudí, ktorí mali len jediný kus oblečenia (ktorý mali práve aj na sebe), zhnité zuby a ksichty pôsobiace dojmom, že ich rodičia boli súrodenci. Nie túto statickú uhladenú sterilitu. Len dialógy a intrigy film na 134 minút neutiahnu, človek sa v tom stráca, Akvitánia sem, Bretónsko tam. Občas nejaká historická nepresnosť (zdobenie vianočného stromčeka v stredoveku?). Viackrát to už vidieť nemusím. (21.03.2017)

Proč tady tak málo lidí hovoří o hudbě!? Vždyť právě hudba Johna Barryho dala filmu neuvěřitelnou emocionální nálož a povznesla ho ještě o stupínek výš! Takže doufám, že ten film budou lidi hosnotit koplexně a ne jen proto, že v něm Petr O´Toole a Kate Hepburn podávají velmi přesvědčivé výkony (k čemuž jim dopomáhá dobrý scénář). (13.02.2007)

Lva v zimě ocení zejména diváci se zájmem o historii, mně trochu vadila jeho přílišná „upovídanost“ a dlouhá stopáž. Podle mého soudu nejlepším prvkem filmu je jeho hvězdné herecké obsazení, kde se tehdejší hvězdy kinopláten potkávají s těmi dnešními: „staří“ Peter O'Toole, Katharine Hepburn (za roli královny získala Oscara) i „mladí“ Anthony Hopkins (jeden z jeho prvních snímků vůbec) a Timothy Dalton podávají velmi dobré výkony. (16.01.2006)

Klasické dílo v nejplnohodnotnějším slova smyslu nesené dvěma mimořádnými výkony O´Toola a Hepburnové. Zhruba tak lze popsat drama, které, pokud je to hranému filmu dáno, zlidovělo tak, jak je to jen možné. Zdá se, že postava Eleonory Akvitánské do historie vstoupila jen proto, aby si ji o 800 let později mohla zahrát tato mimořádná herečka. V širším slova smyslu jakoby tu končila Hepburnové velká galerie postav emancipovaných žen čtyřicátých a padesátých let, které vytvářela zpravidla po boku své životní lásky Spencera Tracyho. Podobenství i záběr LVA jsou však pochopitelně mnohem rozmanitější. Plně respektují dobový půdorys díla, tragické datum starších anglických dějin, postavu krále, který mohl být velikým, aby nakonec stěží dosáhl na průměr vladařského poslání. Stejně demýtizující je podání jeho synů; zejména to platí o Richardovi Lví srdce. Poznání, že politika, provozovaná výhradně jako forma mocensky pojímaného šachu, svou odlidštěností a rutinní machou přímo znemožňuje a vlastně vylučuje jakýkoliv projev lidství, slušnosti a že z citové náklonnosti činí gesto, z nějž ční hodnotová a obsahová prázdnota, je zdrcující nejen pro dávno rezignovavši královnu, ale koneckonců i pro politického rutinéra, jakým byl i Jindřich II. A také pro diváka, který by si nutkavě přál vidět na stříbrném plátně drama lásky, vášní, výbuchů, šlehajících do nebes. Místo toho je předmětem tanců připomínajících brutálně tichý lov kudlanky pobožné. Ale vášeň, kterou protagonisté vkládají do svých rolí a jejich neschopnost dokonale splynout přes veškerou vůli s bezduchou rutinou odcizeného mocenského výkonu, je silnější alespoň v některých mezních scénách. Je to prvek, který dílu propůjčuje nezpochybnitelnou nadčasovost a klasičnost. Je to zážitek, na který se nezapomíná. Ani po letech. (21.06.2009)

Taková normální královská rodinka v roce 1183. Na dějiny se můžeme dívat buď ideologií školních učebnic (děti, tenhle byl zlý a tenhle dobrý), nebo sepsat objemné pojednání, ve kterém se pokusíme zjistit objektivní pravdu (pravdu o něčem v dávné minulosti? - CHA!), a nebo zde máme nekonečné území uměleckého vyjádření, zde ve formě broadwayského hitu. Ten se podíval na Jindřicha II. z hlediska S. Freuda a jeho psychoanalýzy. Král měl tři syny - každý z nich je z hlediska budoucího vládce nějak "postižený", každý z nich si nese svá rodinná traumata - jenže ve dvanáctém století neměli psychoanalytické lenošky a tak své rodinné trable řešili, ehm, poněkud jiným způsobem. Jen nesouhlasím s nálepkou dramatu - vždyť jde o výbornou vytříbenou komedii, při které se vždy skvěle bavím. (08.04.2009)