Strom na dřeváky

„Kopytný strom” nielenže získal prestížnu → Zlatú palmu pre najlepší film na festivale v Cannes v roku 1978, ale zároveň i ďalšie významné ocenenie Bafta ("Britská akadémia filmového a televízneho umenia"), len tentokrát s tým rozdielom, že v kategórii: DOKUMENT, a tak by sa práve tieto dve súvislosti mohli tým pádom spojiť dohromady vo význame, trebárs, povedzme: „Hraný dokument ?” Určite niečo na tom bude, pretože Olmiho autentický a univerzálny snímok, má obidve vlastnosti. Napríklad som mal taký zvláštny pocit, ako by sa režisér a scenárista v jednej osobe, zrazu "OCITOL" o rovných 80 rokov naspät v minulosti, to jest na samý koniec 19. storočia (r.- 1898), kedy proste skrytou kamerou úplne tíško dokumentoval nasledujúce udalosti, ktoré sa mu postupne zobrazovali pred objektívom, zaznamenávajúcim dianie v dedinskej usadlosti v Lombardii, kde proste žili (ne)obyčajní ľudia, v zoskupení niekoľkých rodín sedliakov, keď „dom, stajne a chlievy, či ďalej i pôda, stromy a časť dobytka a nástrojov, to všetko skrátka patrilo majiteľovi statku a odvádzala sa mu i časť úrody” , inými slovami povedané, v podstate išlo o roľníkov „bezzemkov” a „poddaných” . Samozrejme, že sa nedajte vôbec okabátiť mojim prekladom, keďže i na tie povestné „DREVÁKY” nakoniec predsa tiež dôjde, konkrétne u Batistiho, ktorého malý synček Minec, akurát nastupuje do školy, ktorá je pritom od nich vzdialená až 6 km, a tak sa chlapec aspoň poriadne zakaždým prejde, pokým denne chôdzou nachodí veľmi slušných „dvanásť kilometrov” , len na to potrebuje mať aj túto kvalitnú obuv, ktorá sa mu jedného dňa môže kľudne „rozpadnúť” , a(le) čo potom v takom prípade treba hneď urobiť... ? / Ja už odpoveď na takúto zaujímavú otázku, teraz poznám, len ako to už tak býva, zrejme sa to nezaobíde bez následkov, však... ? V žiadnom prípade tento mimoriadny počin neodporúčam → náruživým obdivovateľom marveloviek, alebo zarytým fanúšikom opulentných a obzvlášť zbesilých (debilných), akčných filmov, keďže nič také, ako prehnaná akcia, brutálne strielačky a samé hláškovanie, tu vonkoncom nie je, keď sledovanie 180 minútového, pomalého tempa, by to neskoršie takéto skupiny, mohlo nekonečne ubíjať a otráviť, ba čo naviac, neboli by schopní to ani (do)pozerať !!! Predovšetkým sa vyžaduje trochu viacej skúsenejší divák, so skúsenosťami z európskej kinematografie, priam najideálnejšie u De Sicu, Rosselliniho, či aj Felliniho → Taliansky neorealizmus, no doplnil by som to aj o „realizmus” , či i určitý „autorizmus” , kedy po takejto kombináciii, sa jedná o nadpriemerný, filmový zážitok, aký sa len tak už rýchlo nezopakuje a neuvidí. Srší z toho neuveriteľná autenticita, lebo "postavy" stvárnili skutoční farmári a miestni obyvatelia, a nie profesionálni herci. Strom drevených drevákov je nadštandardný a umelecky hodnotný počin. (13.10.2021)

Vlastne, ide ,,len´´ o akýsi trojhodinový hraný dokument o živote sedliakov, ktorý cez svoju prostotu vlastne iba trpeli, pričom svojimi strasťami sa opierali o vieru, ktorá im vnášala ako taký zmysel do ich bytia. Naratívne cenené dielo, remeselne priemer, keďže takýto námet rozhodne nepotreboval vizuálnu opulenciu. (27.11.2022)

Rozhodně silný film, z něhož všeobecná láska k člověku vyloženě odkapává. - Podle mně jde totiž o upřímnou oslavu člověka a jeho údělu(ů)... Bohužel Olmi oslavuje nějak moc dlouho, jak by nevěděl, kdy skončit a tak se poslední hodina zdá vcelku zbytečná. Nejhůř podle mě dopadla scéna návštěvy novomanželů v Miláně, který v jinak syrovém, jednoduchém filmu působí vykonstruovaně a která ve svém závěru změní v jakousi zvrhlou náboženskou agitku. První dvě hodiny jsou ale vynikajícím pohledem na život jako takový. (20.12.2005)

Jediná vec, ktorá by sa objektívne dala Olmimu v tomto filme vyčítať, sú až príliš pokojné decká. Tie najmenšie nikdy neplačú, tie pár ročné nebobehujú sem tam a nevystrájajú, ako je to v skutočnosti. Inými slovami život týchto roľníkov bol ešte ťažší, než nám ukazuje samotný film. Nikto sa nesťažuje, pretože iný spôsob života nepozná a aj keby sa niekto chcel, tak niet komu. Film v poslednej tretine trochu zmení smer a jeho záver je pomerne prekvapivo pesimistický. Ale opäť sa nikto nesťažuje, pretože nejako proste bude. A Boh sa stále iba prizerá... (05.10.2021)

Je snadné vylíčit předindustriální venkov jako zidealizovanou selanku, je snadné jej také naopak vypodobnit jako svět útlaku a náboženského tmářství již dávno smetený pokrokem. Olmi se nepouští ani jednou z těchto ošidných cest, ale ukazuje život rolníků s opravdovým vcítěním, v duchu "soucitného realismu". Děj nechává plynout jen pomalu, jeho film je spíše básní než prózou (a k poezii je zvláště těžké psát komentáře). Vizuální - spíše bych měl říci "obrazová" - a hudební stránka nemají chybu. Jednotlivé záběry jsem doslova hltal, a i když se zrovna nic nedělo, přál jsem si, aby trvaly déle. Krásná je však nejen forma - tento snímek má totiž srdce a dává divákovi vsoupit do světa svých hrdinů a sdílet jej s úctou a obdivem. Kdo měl to štěstí a ocitl se někdy na onom "odvěkém" katolickém venkově, který dosud v ostrůvcích přežívá na východním Slovensku, v Rumunsku a jinde daleko od Bruselu, tomu život lidí z Olmiho snímku bude podivuhodně známý. Člověk je přitom nucen zpokornět a uvědomit si, jak ošidné slovo je pokrok. Kam jsme vlastně pokročili? Namísto radosti a bolesti známe dnes zábavu a nudu. Lépe si žijeme, ale určitě nežijeme lépe. V očích rolníků z tohoto filmu (a také těch slovenských, které znám ze zapadlých rumunských kopců) je - bez všeho romantického přikrášlování - tolik pokory, trpělivosti, čistoty, úžasu a moudrosti, že srdce potom ani neví, zda nad tím jásat, anebo podlehnout sklíčenosti nad světem, v němž žijeme (či spíše nad způsobem, jakým v něm žijeme). Sentimentální návraty do minulosti sice nejsou pro dnešek lékem, to však neznamená, že se není možné od pradědů lecčemus učit: třebas víře a naději a také té největší - lásce. Anebo tomu, jak se může každý okamžik života stávat modlitbou. (14.07.2007)