Režie:
Libuše KoutnáScénář:
Helena SýkorováKamera:
Antonín KovácsHudba:
Milan DvořákHrají:
Jana Paulová, Alexej Pyško, Zdena Hadrbolcová, Veronika Jeníková, David Prachař, Simona Stašová, Světlana Nálepková, Gabriela Wilhelmová, Jaroslav Moučka, Oldřich Vízner, Jana Altmannová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Setkat se se strašidlem, to se každému hned tak nepovede. Vy teď tuto možnost máte! To ale neznamená, že byste se měli bát a zalézat pod stůl nebo pod gauč. Jsou na světě strašidýlka legrační a střapatá jménem Pindruše (S. Stašová a S. Nálepková), která svérázným způsobem trestají bezohledné chování lidí k přírodě. Ani namyšlená princezna Jiřinka (J. Paulová) na setkání s Pindrušemi určitě nikdy nezapomene. Chcete-li vědět, jak se jim podařilo dokázat, že si urozená princezna bude už navždy vážit všeho, co krášlí přírodu a je jí k užitku, podívejte se na tuto veselou pohádku. (Česká televize)
(více)Recenze (44)
„A kdopak Vám to řek?“ „Mravenci, vosy a bodlináči.“ „Ale když nám vrátíš klobouky, tak Ti splníme všechno, co si budeš přát!" „Jooo." „A teď Ti deme - otrhat blumy!" Kva kva kva - kuňk. „Dědku, neměl´s tady křříížaly?" „Křížaly mám v kapse a když jsem výr, tak žádnou kapsu nemám, hůůů-hůů." Pindruše jsou nejvíc - pak následuje děděk křížala a pak J(jiřina). ()
Do hub se nekope, ale Pindruše speciálně bych pro to jejich iritující chichotání nakopla s chutí. Ukníkaná princezna v podstatě taky byla na ránu a ten uslintaný mládenec, co jí pomáhal, taky moc sympatií neprobouzel. Člověk na tuhle pohádku nezapomene, ale že by si ji nějak zamiloval, tak to leda když se jedná o milovníka houbiček. ()
Príma pohádka Heleny Sýkorové. Podle mého jeden z prototypů české televizní autorské moderní pohádky 20. století: existence zápletky, srozumitelnost dětskému divákovi, záživná forma, vtipné dialogy, laskavost. Mezi dvojicemi to krásně jiskří (Paulová-Pyško, Jeníková-Prachař), pusinky, objímání i pohledy do očí jsou přesně tam, kde mají být. Pěkné dekorace, líbí se mi ztvárnění zahrady, které skutečně vyvolává dojem "přírody". Dobrá práce s vedlejšími postavami, které děj oživují, usměrňují nebo vysvětlují (tetka Klapáčková, děda Strkáč), využito je smysluplně loutky (žába) i živých zvířat (psík, výr). Hudba citlivě pohádku doplňuje, líbí se mi vytvoření tehdy moderního motivu pro Pindruše. Myslím, že výsledek je ukázkou skvělé profesionality všech, kteří se na výrobě podíleli. Pohádka o princezně s houbou na hlavě patří mezi moje stálice a je výborným lékem proti splínu. ()
Je to krása, ha-ha-ha, je to směšné, ha-ha-ha... Krásné ani moc ne, směšné tu a tam. Tahle pohádka mě jako dítě obešla. Lituji pouze toho, že až do dnešního dne jsem netušila, kdo jsou Pindruše. 25 let jsem tak nevědela, jak bez sprostého slova nazvat pořád se hihňajíci nány v práci. Možná bych se měla pokusit prosadit pro ně klobouk s mochomůrkou jako součást pracovního oblečení, když už jako žáby kňoukají. Simonu Stašovou v poslední době vidím pořád v roli nějakého strašidla. Zřejmě je to dědičný, když máma namluvila téměř všechna večerníčková strašidýlka a mochomůrky. Tím nechci říct, že jí to nesluší, právě naopak. Vidět, že to má v krvi. ()
Jako scénář drží pohromadě a dává to jistou logiku, ale stejně mám pocit, že v těch 80. letech v redakci ČsT pro tvorbu pohádek hulili trávu nebo jinak fetovali. Vím, vymyslet novou pohádku je těžké, ale tohle byl docela úlet. A koneckonců by mne zajímalo, co by se stalo, kdyby si někdo vzal z těch klobouků ony zázračné výtrusnice a přál si, aby pindruše spaly na tisíc let... Mimochodem se to rozjíždí dost pomalu, ty kecy o císařském dvoru nemají pointu, která by je shodila, pindruše kdoví proč nejdou na zámek, kde by se v místní kuchyni více vyřádily, a dost šílené byly i ty přebarvené a přeplácané kostýmy. ()
Galerie (5)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (1)
- Podle stejného scénáře vznikla v roce 1997 v režii Karla Weinlicha i rozhlasová pohádka „Pamprlice". (Miggi90)
Reklama