Kdo probudí Pindruše ...?

Príma pohádka Heleny Sýkorové. Podle mého jeden z prototypů české televizní autorské moderní pohádky 20. století: existence zápletky, srozumitelnost dětskému divákovi, záživná forma, vtipné dialogy, laskavost. Mezi dvojicemi to krásně jiskří (Paulová-Pyško, Jeníková-Prachař), pusinky, objímání i pohledy do očí jsou přesně tam, kde mají být. Pěkné dekorace, líbí se mi ztvárnění zahrady, které skutečně vyvolává dojem "přírody". Dobrá práce s vedlejšími postavami, které děj oživují, usměrňují nebo vysvětlují (tetka Klapáčková, děda Strkáč), využito je smysluplně loutky (žába) i živých zvířat (psík, výr). Hudba citlivě pohádku doplňuje, líbí se mi vytvoření tehdy moderního motivu pro Pindruše. Myslím, že výsledek je ukázkou skvělé profesionality všech, kteří se na výrobě podíleli. Pohádka o princezně s houbou na hlavě patří mezi moje stálice a je výborným lékem proti splínu. (04.01.2013)

Československá televizní humorná pohádka o pyšné princezně Jiřině ze Šišatého království, jež po sérii nepříjemností, jež se jí přihodily díky svému bezohlednému chování, pochopila, že je dobré chovat se k přírodě s ohledem a úctou. Namyšlenou slečinku Žoržínu, jež přičichla k císařským dvorním móresům, hrála J. Paulová, její podobně nafrněnou služebnou Žakelínu ztvárnila V. Jeníková. Nápadníky v této pohádce paní L. Koutné představovali naivní romantik Blažej (A. Pyško), synovec zdejší královny, jenž měl políčeno na princeznu a zahradník Vondřík (D. Prachař), poctivý a rozumný chlapík s prořízlou pusou, přes výhrady zamilovaný do služebné. Pindruše, nadpřirozené bytosti z názvu pohádky, představovaly neposedná a poťouchlá strašidla ve tvaru muchomůrek, na jejichž kloboucích rostly bobule s kouzelnou mocí, a tvořily jakési strážce přírody a trestaly osoby, jež ji vědomě ničily. Do kostýmů těchto podivných střapatých strašidel byly navlečeny S. Nálepková a S. Stašová. V pohádce figuruje mnoho zábavných postav, a proto není divu, že celkově dílo působí včetně výborné výpravy plné extravagantních kostýmů velmi vtipně a roztomile. Mezi nejzábavnější a nejpovedenější postavy jednoznačně řadím prince Mirabela (skvělý O. Vízner), nafoukaného panáka, nápadníka princezny s originálním kloboukem, osobitým humorem a podivným sluhou Zvonkem (M. Nesvadba). V dalších rolích se ukázala Z. Hadrbolcová, vladařka Šišatého království, její komorná Klapáčková (velmi zábavná G. Vilhelmová) či děda Strkáč žijící v lesní chaloupce v podání J. Moučky. Jedná se o jednu z mnoha povedených veselých televizních pohádek v 80. letech, které jsou stále aktuální a zábavné. (23.01.2017)

„A kdopak Vám to řek?“ „Mravenci, vosy a bodlináči.“ „Ale když nám vrátíš klobouky, tak Ti splníme všechno, co si budeš přát!" „Jooo." „A teď Ti deme - otrhat blumy!" Kva kva kva - kuňk. „Dědku, neměl´s tady křříížaly?" „Křížaly mám v kapse a když jsem výr, tak žádnou kapsu nemám, hůůů-hůů." Pindruše jsou nejvíc - pak následuje děděk křížala a pak J(jiřina). (29.01.2017)

Jako scénář drží pohromadě a dává to jistou logiku, ale stejně mám pocit, že v těch 80. letech v redakci ČsT pro tvorbu pohádek hulili trávu nebo jinak fetovali. Vím, vymyslet novou pohádku je těžké, ale tohle byl docela úlet. A koneckonců by mne zajímalo, co by se stalo, kdyby si někdo vzal z těch klobouků ony zázračné výtrusnice a přál si, aby pindruše spaly na tisíc let... Mimochodem se to rozjíždí dost pomalu, ty kecy o císařském dvoru nemají pointu, která by je shodila, pindruše kdoví proč nejdou na zámek, kde by se v místní kuchyni více vyřádily, a dost šílené byly i ty přebarvené a přeplácané kostýmy. (04.09.2016)

Tahle pohádka nic moc. Sice má své světlé momenty jako úvodní píseň Jiřinky, homo výstup sluhy Zvonka, praštěné asi amfetaminem nadopované Pindruše, Vízner a sem tam hláška nebo bizarní situace, ale jinak je to nuda, zbytečně natáhlý děj a konec značně neuspokojující. Chudák ta roztomilá ropucha, co to koupila od Jiřinky kamenem. (20.04.2011)