Kat

„Bergman, Bergman...?“ Když humor za Franca, pak takovýhle. Komedie veselá jako pád do čerstvě vykopaného hrobu a něžná jako květina z pohřebního věnce. O muži, který rozhodně nechce být katem, ale jaksi nemá na vybranou. Rodinu třeba nějak uživit. Drsných vtípků nejsou ušetřeny děti ani odsouzenci jdoucí na smrt a jakkoli se film nese v rozverné náladě, s prudkými slovními výpady a výborně načasovanými komickými gesty, nezastře své temné nitro. Kdo chceš přežít, musíš zabít aneb Někdo to dělat musí. S filmem přímo nesouvisející problém představuje palba vět, občas tak zběsilá, že jsem sotva stíhal číst titulky, natož sledovat plátno. 80% (08.09.2010)

Kat je zžierajúca nekompromisná dráma, plná scén s čiernym humorom. Berlanga porušuje všetky pravidlá, vysmieva sa smrti, vysmieva sa morbídnosti a ľuďom, ktorý ju povýšili na remeslo. Mnoho scén sa vpáli do hlavy a sú hodné zapamätania, záverečná je však extrémne šibeničná... Niet sa čomu diviť, že frankistický režim v krajine mal s filmom zásadný problém. (30.07.2019)

Hořko-černě lehký satirický námět (v upovídaném provedení na vlně hodně zkroceného Funese), který pro mě ale nemá osudovost Kohoutovy literární Katyně (a kdoví, jak ta by dopadla zfilmovaná). Nevíte o bytě ? "Né, že bych chtěl zrovna jí, ale co jsem měl dělat ?" Táto, vem nás k moři. (v čes. znění Kostka, Budínová) (03.05.2019)

Komedie "en blanco y negro" ne zcela nepodobná Papouškovým komediím české nové vlny. Na paškálu je nižší společenská třída madridských měšťáků. Spád prvního tobolky nemá a občas je tam hlucho - ubírám dvě hvězdičky, ale za závěrečnou scénu jednu přidávám. Pozn. nevím, co s tímhle filmem udělal překlad, sledovala jsem originál. (25.01.2009)

Kat se zvláštním způsobem napojil na nějaké mechanismy v mém podvědomí, které mě od jisté chvíle nutily nevnímat komediální, humanistický, stylový a vlastně ani žádný jiný aspekt filmu a nastalo naprostě vcítění se do hlavní postavy. Celou dobu jsem si jen říkala "že to neudělá, že to neudělá" a nedošlo mi, že to nijak jinak skončit nemůže a měla jsem radši odejít ze sálu. (Podobně fyzický účinek na mě měla Leopardí žena, kterou jsem ale měla na počítači a mohla jsem si ji tak dovolit "proklikat" do konce.) Podstupování duševního utrpení, které je ve své podstatě vyhnutelné, je pro mě na plátně víc nesnesitelné než všechna násilí a vraždy a znásilnění dohromady. Naivní představa "za chvíli toho nechám" je jen prodlužování hrdinova (a tedy i mého) utrpení. Pro nepiratelné kvality filmu a odpadní prožitek nehodnotitelné. (01.04.2010)