Pád Berlína II.

Pokud bych to bral jako celek bez té propagandy jako parodii pak by tento film měl u mě plný počet. Ještě nikdy jsem se nesmál u válečného filmu a dokonce jsem se u scén s nacisty bavil více než u Zítra vstanu a opařím se čajem. Nacisti jsou zde vtipné karikatury, které kulhají, kradou, zrazují se navzájem a hlavně jsou neskutečně špatně zahraní až je to vtipný. Korunu jim dal pan Werich, který z Georinga udělal klauna, který u Hitlera vyspává opici. Nejvíc rulezzz scéna celého filmu nastane při dobré zprávě Gobelse. Nebudu šetřit ani druhou stranu. Stalin je tak moc ubermensch až je to vtipný. Jenže to není film o hlavních alterzloduších historii. Tady je jistý sovětský Chuck Norris jménem Alexej. Chuck Norris musí mít tenhle film doslova obehraný až na kost. Alexej dostane kulku do hrudi a v druhém záběru není ani kapička krve a je jako rybička. Skolí nacistu hozenou puškou. Nemluvě o vybuchujících neodjištěných granátech anebo líbací scény s mrtvými kolegy. No a pak je tu ta propaganda, která v dnešní době je k smíchu. Propaganda ubere tři hvězdy z hrudi hrdiného konsomolce, ale ty dvě za uberzábavu ponechám. Asi si musím pustit po tomhle Zachrante vojína Ryana, abych si připomněl, že u válečného filmu se prostě neválí na podlaze smíchy. At žije Stalin velký masový vrah dějin! (01.05.2009)

Úlet! Propaganda až na půdu! Pěkné barevné obrázky! Sranda! V tomhle dvoudílném ruském opusu je prostě všechno! Já měla nutkání tento film zhlédnout pouze z toho důvodu, že zde Jan Werich ztvárnil Hermanna Göringa, což mi zprvu přišlo lehce bizarní. Ovšem pan Werich se této nevděčné role zhostil s humorem a šarmem jemu vlastním a já můžu s klidným svědomím říct, že vtipnějšího Göringa jsem v životě neviděla (mimo jiné se v přítomnosti divoce promlouvajícího Hitlera spící nehorázně rozvaluje v křesle). Celou touto propagandistickou "komedií" se prolíná osud hlavní dvojice - učitelky Nataši a slévače Alexeje. Najdou v sobě zalíbení poté, co Alexej udělá rekord v množství slité rudy (nebo kýho výra), dostane vyznamenání od Stalina a ona o něm má pronést proslov (vskutku dosti zapálený proslov ve stylu "na ramenech soudruhů, jako je Alexej, stojí budoucnost Sovětského svazu, v jeho očích plápolá oheň odhodlání plnit roční plán na ještě více procent", atp. (tou dobou už soudnější polovina sálu učůrávala smíchy - a to byl teprve začátek!). Úvodní barevnou idylu ruského lidu přeruší vpád německých vojáků, Nataša je zajata a odvlečena spolu s dalšími do Německa, Alexej je povolán, aby táhl s armádou na Berlín - a on se neohroženě žene kupředu, s nadějí, že Nataša ještě žije. Cestou kosí jednoho Němce za druhým - ovšem povětšinou né ranami z kalašnikova, nýbrž jeho obratným vrháním po nepříteli (další z nepřeberného množství dokonale absurdních scén). Dál jejich osudy netřeba líčit - když vezmete v potaz, že se jedná o propagandistický snímek nejhrubšího zrna. Snad jen ještě stojí za zmínku úžasně extrémní vykreslení dvou hlavních státníků: Stalin - svatý papež, pracovitý, chápavý, milující, odvážný, rozvážný, bla bla - a Hitler - histerik, cholerik, scestně myslící pomatenec, blbec-tupec-japonec (né že by většina z toho nebyla pravda - jen je zde mezi nimi ukazován takový rozdíl, který byl při tom ve skutečnosti asi jen ztěží). . . . . No, jak jsem již řekla - pokud člověk ví "o co jde", pak se u tohoto filmu může královsky bavit - pokud je "věrným soudruhem", pak samozřejmě také - ovšem to by se měl tedy raději dívat někde v soukromí domova a nechodit do kina - mohl by mít totiž nutkání okřikovat ostatní, ať se nesmějí - jako tomu bylo v případě, když jsem na tomto filmu byla v kině já (samozřejmě jsme se smáli dál - jen se pak po skončení pár lidí bavilo nad tím, že v jedné části sálu "byli nejspíš leninovci"...) . . . . . Objektivní hodnocení takovéhoto filmu je pro mě takřka nemožné - na jednu stranu propagandistický odpad, na stranu druhou opravdové pobavení se při naivním, nechtěně vtipném a patetickém snímku - takže kompromis a 3*. (10.05.2006)

Ti, kdo film neviděli, nechť si o něm udělají představu z následujícího dialogu mezi Stalinem a Žukovem. Stalin: "Jaké máte požadavky?" Žukov: "Určitě potřebuji posílit dělostřelectvo. Velice by mi pomohlo, soudruhu Staline, kdyby se podařilo vytvořit hustotu dělostřelecké palby o 220 hlavních na kilometr fronty." Stalin: "Žukove, nepotřebujete 220 hlavní na kilometr, ale minimálně 280. A vezměte si co nejvíc tanků. Stejně z nich, až bude po válce, uděláme pluhy." Jinak zde platí to samé, co jsem napsal o první části (mimochodem není mi jasné, proč to bylo natočeno jako dvoudílný film - celková stopáž 145 minut přece není tak hrozná, aby to nešlo uvádět jako jeden celek). Poznámka na závěr: sekvence (mimochodem neuvěřitelně debilní) se zatopováním berlínského metra na Ádův příkaz až nápadně připomíná podobnou sekvenci z filmu Fritze Langa Metropolis, v níž se podzemní město zalévá vodou. (10.06.2015)

Na tohle se dnes už takřka nedá dívat! Resp. leda jako na cennou historickou výpověď vypovídající o šokující míře propagandistické absurdity své doby. Z dnešního pohledu se jedná takřka o grotesku - ovšem grotesku, ze které mrazí v zádech. Tohle dílo v podstatě nemá daleko k Chaplinovu Diktátorovi, jenže rozdíly v pojetí a v záměrech zesměšňovat nacistickou nabubřelost a chování německých oficírů jsou pochopitelně zjevné. Zde se proti zcela nekontrolovatelně vyšinutému, psychopatickému Hitlerovi staví do opozice neuvěřitelně a až směšně rozvážný, klidný, mírumilovný a o blaho svého lidu se starající tatíček Stalin. V porovnání k historické skutečnosti o poměrech sovětského lidu a postoje Rudé armády k vlastním vojákům o to více vyzní zcela zákeřná a zrádná faleš, s jakou tento film věší všem divákům se vší odpornou troufalostí bulíky na nos. (27.02.2011)

Už vím, od koho Američané okoukali ten nechutně přehnaný patos a nutnost patriotizace i toho nejuniverzálnějšího příběhu. Paradoxně tak v oblasti kinematografie stojí na stejné straně barikády se svým odvěkým politickým nepřítelem. Hollywood je ve své universální propagaci „úžasného amerického života“ přeci jen výrazně snesitelnější a shovívavější, neboť cílí i na neamerické publikum. Oproti tomu tehdejší SSSR jakožto komunistická země uzavřená před vnějšími vlivy (především kapitalismu) cílila svou tvorbu na národní publikum za účelem politického usměrňování a výchovy. To, co bylo ve vrcholném období studené války (50. léta) v Hollywoodu mile úsměvné a zábavné (marťané z rudého Marsu jako alegorie na atomovkami ověšené „komouše“), se nedá se snahami SSSR vůbec srovnávat. Sověti si nebrali servítky a jejich propagandismus a patriotismus patří k tomu nejotravnějšímu, co kinematografie nabízí, čehož je důkazem právě dvojdílný Pád Berlína, v němž je Stalin vyobrazen jako mýtický ochránce míru, pravý otec všech Sovětů a milý strýček všech politických sympatizantů. Scéna, ve které je Stalin vyobrazen jako dělník tím způsobem, že okopává stromky, mě opravdu srazila na kolena a být součástí cílového publika, cítil bych se nanejvýš uražen. Všechny ty ódy na „rudou“ zemi a „rudé“ obyvatelstvo jsou prosté, kýčovité a ve své podstatě naprosto debilní, což platí i pro celou romantickou linku soudruhů Aljoši a Nataši, která vyniká v přehnané teatrálnosti herců a roubování dělnických ideálů. V tomto ohledu se pak z Pádu Berlína stává nechtěně úsměvná podívaná, která občas neplánovaně pobaví a spolu s opulentní výpravou a celkovou vizualizací (ač navýsost kýčovitou…) mi přeci jen brání v udělení nejnižšího hodnocení. Uzpívaný a donekonečna natahovaný závěr je pak ryzím filmovým peklem. (01.10.2010)