Radúz a Mahulena

Láska mezi Radúzem a jeho sestřenicí Mahulenou je neustále podkopávána jejich neschopností (její zasněností, jeho neopatrností, jeho blouzněním, jejím bědováním). Těžko si tuto dvojici představit v každodenním fungování. *spoiler* Dokonce i kletbu za ně musí zlomit Radúzova matka (ostatně v žádném jiném příběhu asi nezazní tolikrát zvolání: "Matko!"). Vůbec veškerou moc zde třímají v rukou ženy, muži (Tříska, Ráž, Adamíra) maximálně sdělí svůj nesouhlas, ale ve výsledku se podvolují. Pohádka je zpracována působivě, to ano, ale není pro každého (jistě ne pro děti... a koneckonců ani pro mě moc ne). "Ten strom... chce moji krev." (04.01.2019)

Asi umřu tupý jak peň, ale tohle prostě nedám. Nikdy jsem nevydržel až do konce, asi toho umění bylo na mne příliš. Hudba nemá chybu, herecké výkony skvělé, vše má své místo a svůj smysl, jen ta pohádka se mi v tom prostě jaksi ztratila, dokonce jsem měl pocit, že o ni v tomto zpracování až tak nešlo. Pokud nemáte doma malého akademika s IQ 130 tak si pište, že se začne kroutit už v úvodních titulcích a v křesle u obrazovky ho udržíte jen pomocí smrtící dávky nějakého krémšnytu. (13.04.2009)

Nejprve jsem četla stejnojmenné drama Julia Zeyera, pak teprve jsem viděla film. Musím říct, že se mi více líbila literární předloha. Film velice dobře navozuje atmosféru, má oslovující barevnost, hudbu i herecké výkony. Jaksi mi tam přebývaly některé erotické motivy (teď nemyslím mezi Radúzem a Mahulenou, tam je jiskření zcela na místě - to je ta ústřední láska silnější než nenávist i kletba). Navíc mi chyběla slovesná poetika -např. zosobněná pohádka, kterou jsem nedokázala tolik vnímat v obraze a ve filmu. Jak kniha, tak i film je spíše "pohádkou" pro dospělé, a to spíše lyrickou - dramatem lásky a nenávisti a jejich souboje. (17.10.2012)

...milenci v okovech nejkrásnějšího citu. Kletbu a zlé čáry strhne jen proud lektvaru silného, magická orchestrace, která nese se zpod klenby nebesky blízké, láva lásky, čiré, trpělivé, věčné. Velebím tu smyslnou baladičnost, cudně erotickou obraznost, charismatickou pochmurnost, to pokorné vnuknutí tónů pro jazyk, odevzdání se nadpozemskému přednesu hereckého božstva, tajnosnubné "vílí" poetice vábení bájného čarokraje... (06.11.2016)

Až překvapivě věrná filmová adaptace pohádkového dramatu Julia Zeyera zachovává originální atmosféru a oživuje původní secesní poetiku díla. Ačkoliv je celý děj lokalizován do exteriérů (připomínajících svou dekadentní náladou, motivy a tvaroslovím malby Jana Preislera), nepozbývá svého originálního divadelního ladění, které je komorní, nebo lépe řečeno intimní (v intencích intimního jeviště, preferovaného moderním divadelnictvím fin de siècle). Soběstačné obrazy jsou naplněny básnickými dialogy a skvostnou hudbou a příběh se odehrává veden zpřítomňovanou osudovou melodií lidských niter. Filmu se tak podařilo spojit různá samostatná díla: Zeyerovo drama, Sukovu symfonickou hudbu a Preislerovu výtvarnou tvorbu (se Zeyerovou prací nesouvisející jen zdánlivě). Gesamtkunstverk. (23.08.2009)