Radúz a Mahulena

V době, kdy se pomalu začaly plížit společenské tendence, jako je malost, konformnost, konzumerismus, tendence, které přežívají, akorát v jiné podobě, dodnes, vznikl film, který by dokázal s přehledem ztvárnit shakespearovské drama. Minimalistické scény (podle mě velmi moderní) jen podtrhují ohromnou bohatost textů a silně kontrastují s vypjatým výrazem herců, herecké výkony jsou patetické - v tom nejlepším slova smyslu, jsou divadelní, jsou extrémně těžko pojatelné a jsou extrémně elitářské, jak vzhledem k jejich původcům, tak k jejich recipientům. Zeyer stojí zcela neprávem ve stínu Jiráska... Jiráska zná snad úplně každý, málokdo od něj něco četl, ale téměř nikdo nečetl nic od Zeyera, přitom jeho prózy jsou velmi nevšední a zajímavé. Závěrem chci vzpomenout hudbu, která je úžasná. (13.04.2009)

Pochmurná pohádka pro dospělé publikum. Výrazná stylizace, kostýmy a mluva působí až teatrálním dojmem. Má to obrovské kouzlo i díky hudebnímu souznění Josefa Suka s obrazem Jiřího Kadaňky. Hudební dramaturgie se perfektně ujal Luboš Fišer. Herecké osazení je velmi silné a myslím, že režisér Weigl z celého ansámblu vytáhl maximum. Zlo a nenávist královny Runy vystihla Jaroslava Adamová s mrazivou přesností. Petr Weigel se nebál v příběhu použít i lehký erotismus, jakoby vystřižený z antických bájí, zejména vidět nahou Jaroslavu Obermaierovou a Naďu Urbánkovou, jak se koupají v rybníce je požitek, který musí lahodit každému mužskému oku. Co celému celku hodně pasuje, je i podzimní kouzelná krajina Spišského hradu a slovenské přírody, nebo hradu Rábí a jeho okolí. Na své poměry u nás ojedinělé dílo a je dobře, že se podrobilo zrestaurování a sledovat ho v pořádné kvalitě je dokonalost. (16.07.2018)

Táhne se to jako med, ale med to není. Teatrální výkony, ale divadlo to není. Dvouhodinová pohádka, ale zábava to není, jasný pane. Co je to? Radúz a Mahulena. Nechci, nechci vidět v pohádce někdy více jakkoliv odhalené herce, nechci si během filmu tvořit vlastní dialogy (hlavně v posledních deseti minutách naléhat na Danu Medřickou, aby už konečně ten blbý topol rozštípala nacimprcampr). Ale hlavně už nechci Radúze a Mahulenu ani vidět. (02.06.2012)

Až překvapivě věrná filmová adaptace pohádkového dramatu Julia Zeyera zachovává originální atmosféru a oživuje původní secesní poetiku díla. Ačkoliv je celý děj lokalizován do exteriérů (připomínajících svou dekadentní náladou, motivy a tvaroslovím malby Jana Preislera), nepozbývá svého originálního divadelního ladění, které je komorní, nebo lépe řečeno intimní (v intencích intimního jeviště, preferovaného moderním divadelnictvím fin de siècle). Soběstačné obrazy jsou naplněny básnickými dialogy a skvostnou hudbou a příběh se odehrává veden zpřítomňovanou osudovou melodií lidských niter. Filmu se tak podařilo spojit různá samostatná díla: Zeyerovo drama, Sukovu symfonickou hudbu a Preislerovu výtvarnou tvorbu (se Zeyerovou prací nesouvisející jen zdánlivě). Gesamtkunstverk. (23.08.2009)

Jako malá, když jsem to viděla poprvé, jsem nemohla přijít na chuť neobvyklým maskám, těm širokým čelenkám. A velice silnému líčení. Tak mne rozptylovaly, že jsem hru ocenila až po letech. Ono mi to opravdu víc než film herectvím připomíná divadelní inscenaci v plenéru, ovšem sakra dobře udělanou inscenaci. Zpěvný jazyk, výborné herecké výkony, skoro bych si to měla brzy pustit, abych mohla ten komentář nějak obarvit, je takový nějaký suchý. V žádném případě však nepovažuji, podle vlastních pocitů, za pohádku, ale za dílo pro kultivovaného, sečtělého a nekonvenčního diváka. Byť mu bude za chvíli čtyřicet. Tomu filmu, ne divákovi… (27.05.2008)