Vítězný lid

"Klémo, já už to nevydržím. Vezmeme pušky a svrhneme je silou!" "FRANTIŠKU! To bys chtěl furt jen mlátit lidi! Ale to my nesmíme! Mlátit. Lidi. Já to zakusil! Ono to bolí. Posaď se! Doneste mu kávu!" Únorové dny roku 1948. Blíží se ta slavná chvíle, kdy bude zatnut tipec buržouzům a reakčníkům a bude nastolen spravedlivý stát a vláda lidu... Takhle to zní jistě pěkně. Nebudu se tady rozepisovat o tom jak to s bolševickým pučem ve skutečnosti bylo. Jednak byste to měli vědět a kdo to neví, tak ten tenhle film stejně nebude nikdy chtít vidět. On je to totiž snímek ve skrze ubohý a děsivě nudný. Po půlhodině trpíte menší klaustrofobií, protože ze zasedaček, kanceláří a ústředních výborů prakticky nevystrčíte nos. Schůzuje se a schůzuje, drajv je minimální, gradace nijaká, respektivně žádná. Vojtěch Trapl, děsná to postavička české kinematografie udělal od svého debutu (Tobě hrana zvonit nebude) dlouho cestu... No, jak se to vezme. Není už vidět mikrofon a díky formátu historické rekonstrukce už si je krapet více jist co chce vlastně vyprávět a nestrká sem psychadelické výjevy a filozofické proslovy. Ale přesto si podráží nohy svým vlastním scénářem, jenž je neskutečně zkratkovitý, zmatečný a celkově otřesný. Můžu-li srovnávat s jiným vyobrazením téže situace 5. dílem Gottwalda, vychází z něj Matějkova práce jako vítěz. Byť i Matějka má literární kvality žáka měšťanky, situaci podává srozumitelněji a pro diváka stravitelněji (neplést si s pravdivěji, dělí je sice 9 let, ale vylhanost zůstala). Trapl nechává herce tupě deklamovat skutečné výroky státníků, vytrahné z kontextu a to klidně ve čtyřminutovém statickém záběru... Sledovat takhle třeba Pántika je skutečné labůžo. A dostáváme se k hlavnímu bodu programu. Prim hraje zejména herecká etuda Júlia Pántika, jenž je neznámým dvojčetem našeho velikána. Nejenže vypadá úplně stejně, ale i ta dikce. A je ještě lepším řečníkem. Porovnat originál slavného projevu "Právě se vracím z hradu" s tou zdejší, tak je Pántik jasným vítězem. Je radost ho sledovat a těšit se na každý jeho projev, kino vždy ryčelo smíchy. Ten film je fušerský a hrozný, buďte rádi, že jej zřejmě nikdy neuvidíte (možná leda pokud se povede můj seminář Gottwald se vrací do Gottwaldova, jenž by se mohl stát zajímavou protiváhou k zavedeným THS a Festival otrlého diváka). (LFŠ 2008) (03.08.2008)

Pominu, že je to poplatné tehdejší době a že demokratičtí politici jsou tu vykresleni jako bezcharakterní intrikáni, nic jiného ani čekat nelze, to je ten nejmenší problém. Ale takto nenapínavé a impotentně natočené "dokudrama" se jen tak nevidí. "Režisér" Trapl prostě postaví kameru a herci před ní tupě deklamují naučené monology, přičemž střihu je pomálu, takže výsledkem je hromada statických záběrů s oživlými voskovými figurínami. Sledovat to téměř celé dvě hodiny vyžaduje značnou dávku masochismu. Navíc Trapl neumí pracovat s komparsem. Kamera zabírá pár desítek nudících se statistů, přičemž tvrzení, že jich je "statisíce", je více než úsměvné. Třešničkou je neskutečně prapodivný výkon Júlia Pántika v roli Klémy, který tu vypadá jako v posledním stádiu své syfilidy a jehož hlasová dikce chvílemi hraničí s parodií. Vlastně se až divím, že normalizační cenzoři něco takového vůbec pustili do kin...________P. S.: Když se na obrazovce objevila Světla Amortová, chtělo se mi hodit šavli. (14.03.2015)

Film, ktorý vyniká predovšetkým neuveriteľne stupídnymi dialógmi, patetickými scénami a absenciou pevnej réžie. Keby si vzal film na starosť Otakar Vávra, bol by z toho ozajstný veľkofilm pretože on vedel dokonalo ukočírovať niekoľko tisícový dav. Ale Vojtěch Trapl na to skrátka nemá. Davové scény pôsobia smiešne a herci tak nechutne prehrávajú, že sa na tento film skrátka nedá pozerať. A to nehovorím o demagógii ktorej je film nacpaný k prasknutiu. Všetci predsa vieme že február 1948 nebol víťazstvo pracujúcich ale len dokončenie integrácie do východného bloku. (30.07.2011)

Zaprášená vitrína plná neživotných figurek, jež selhává v tom nejdůležitěším - oslavě a vzdání holdu tehdejším spojeným lidovým silám pod Gottwaldovým vedením. Zatímco v impreialisticky prohnilých Spojených státech se odhalovala zrada Všech prezidentových mužů, u nás probíhalo natáčení dokudramatu jiného kalibru. Ale bez ironie, veškerou ideologii zabíjí totální fušeřina ze strany Vojtěcha Trapla, kterému jsou pojmy jako kauzalita nebo motivace naprosto neznámé, takže potenciálně napínavý příběh thrillerového rázu se rozpadne ve změť osamocených, nevypointovaných epizodek uzavřených v interiéru kanceláří. Vystřihněte hodinu filmu, a na tempu či smysluplnosti se nic nezmění. Herci toporně okolkují a poslouchat rozhovor Gottwalda s Benešem je bez nadsázky masakr - oba totiž sází na nesčetné dramatické odmlky během jedné věty, takže jejich dialog se rovná srazu mentálně zaostalých sklerotiků, stopy napětí veskrze žádné. Ale jsem za ten mauzoleovitý exkurz rád, vyšla z toho bezzubá, upachtěná "rekonstrukce", na níž se kvůli jejím nekvalitám dávno zapomnělo. A nepomohla ani stylizace do komunisty oblíbených husitů. (08.03.2013)

Vávrovy filmy se pochopitelně vyznačovaly silným propagandistickým zabarvením, ale zároveň byly zručnou filmařinou s výborným vedením herců. To se v případě Trapla nekoná. Úmorné dialogy čtené z dobových záznamů prkenným herci se rozhodně vávroskému stylu ani nepřibližují, ačkoliv se o to moc a moc snaží. Tupost režiséra nejspíš vycítil i dvorní představitel Gottwalda Bohuš Pastorek a rozhodl se raději v tomto veledíle nevystupovat. Z profesionálního hlediska jistě dobře udělal. Na druhou stranu dal prostor Pántikovi, z jehož podání prvního dělnického prezidenta musely brát všechny hlavní propagandisty mdloby, protože díky němu určitě spousta lidí musela chtě nechtě sympatizovat s reakčními živly. Hrozná záležitost. (14.04.2012)