Rimini

V Rimini sice čiší deprese z každýho záběru, pomalý tempo, statická kamera a Richieho cringe vystoupení působí minimalisticky syrově, až by z toho mohlo jednomu být nevolno, ale cringe sám o sobě nestačí a tady ho vlastně ani není tolik, aby se to byť minimálně dalo považovat za zábavnej bizár, jako třeba takový Hundstage (který by stopařka Marie Hofstätter utáhla i sama). Chyběl mi tu Seidlův cynismus a něco víc než jenom příběh alkoholické trosky a jejího toxickýho (ne)vztahu s dcerou. A že se ta troska za zenitem prochází po pláži, která stejně jako jeho život dávno není prosluněná, a občas při tom překročí nějakýho kempujícího migranta, kterej je stejně jako on sám vykořeněnej, tomu pro mě hloubku taky nedá, protože mi to přijde moc zkratkovitý a povrchní, zejména s ohledem na to, co za emoce ve mě Seidl dovedl vzbudit ve svých předchozích filmech. (09.11.2022)

Depka? Jo… Utahaný? Jo… Zábavný? Víceměně. Ačkoliv si v pomalých a depresivních tvorbách často libuji, tak RIMINI nepatří mezi snímky, na které bych vzpomínal nebo si je dokonce chtěl někdy zopakovat. Jedná se o zajímavý portrét vyhasínající pseudohvězdy venkovských zábav, která celý život parazituje na naivitě dam ve zralém věku. Zub času a životní styl se na ní však po letech nemilosrdně podepisují a sledujeme existenciální kolaps se vším všudy. Že by se však jednalo o jedno z vrcholných děl pana Seidla, to rozhodně ne. Jeho rukopis je sice znát v každém záběru a středové kompozice polomrtvých periferií letoviska fungují dobře, nicméně mi chybělo něco trochu peprnějšího, co by šokovalo a celý děj alespoň lehce okořenilo (hra na schovávanou v hotelu tomu nahrávala a trochu jsem doufal, že se na temném schodišti alespoň někomu něco zvrtne!). Finální ztráta posledních zbytků pevného zázemí byla ikonická a vlastně mi bylo Richieho docela líto - začínalo to pomalu dobrovolným propůjčováním svého zázemí za účelem přivýdělku, které nakonec vygradovalo v tichou invazi kukaček a ztráty posledních životních jistot… naprostá rezignace tak bylo to jediné, co zbylo. (R.I.P. nacistickému tatíkovi, který své zázemí ztratil dávno před Richiem). (24.05.2023)

Sledovat fungování tohoto týpka prostě baví! Flákače a baviče - zpěváka, legendu místních pulpových barů a hotelových salonů pro seniory na dovolené, doženou hříchy minulosti. Skvěle zachycené prostředí italského plážového letoviště v liduprázdné off-season, ponořené do mlhy a sněhového poprašku. Pokud máte z německého kýčového pop-folku prču, jakou si zaslouží (milovníci Káji Gotta prominou), a zároveň rádi zkoumáte životní osudy bizarních individuí v nekonvenčním prostředí, s Ulrichem Seidlem jste opět na nejlepší adrese. (19.05.2023)

Tohle jsem chtěl vidět z nostalgie. Vidět mimosezónní Rimini, kde jsem jedno léto jako kluk před mnoha lety strávil u moře. Ultra vážná deprese v autentickém módu podzimu a zimy rekreačního střediska se povedla na jedničku. Stárnoucí estrádní zpěvák a gigolo Richie, pro rakouské důchodce dychtící vrátit čas, se může přetrhnout, aby vidělal ze dne na den éčka na chlast a nájem oprýskané vilky, když mu do života vleze zapomenutá dcera Tessa se syrskou rodinou. Smutný bizár osudů lidí v paralerním světe mrtvého letního místa a zatoulaných migrantů, kde se zastavil čas někde na pomezí 80.- 90.tek 75% (10.08.2023)

Deuce Bigalow potkává Wrestlera v režii Ulricha Seidela. Hlavní hrdina je takovým vyčpělým Danem Nekonečným, který baví důchodkyně příšernými odrhovačkami v odporném Rimini a jako přivýdělek s některými souloží ve standardně explicitní Seidolově režii. Není to pro každého, ale má to vtahující atmosféru, která dokáže i největšího pesimistu přesvědčit, že na tom není tak zle jako hlavní hrdina Richie, který je ale ve výsledku možná i šťastný. Doporučuje 9 z 10 gerontofilů. (09.05.2023)