Žít

Keď už mám chcípnuť, ešte si zadrogujem, zasúložím. Typicky konzumná predstava, ako si užívať život. Niektorí to robia aj bez toho, aby vedeli, že zomrú. Tento film sa našťastie, aj vďaka veľmi starej predlohe, ktorá čerpá dokonca až z Tolstého, nemohol pohnúť týmto smerom. Je to dielo viac menej artové, Nighyho výkon naozaj pozoruhodný. Taký náladový film v štýle lepšie neskoro ako nikdy pri hľadaní šťastia a zmyslu vo svojom živote a práci. S myšlienkou, že aj s vedomím smrti môže byť človek šťastnejší než bol kedykoľvek predtým. (15.03.2023)

Po zhlédnutí jsem dlouho přemýšlela jestli dát tři nebo čtyři hvězdy. Nakonec jsem se přiklonila k tomu lepšímu hodnocení. Původní film jsem neviděla, takže nemohu srovnávat. Já si tady každopádně užívala tu atmosféru 50. let Anglie. Ale taky tu božskou kameru. Ty promyšlené záběry postav, ulic, naprostá filmová lahůdka a kamera je za mě na tomhle rozhodně nejlepší. Bill Nighy skvělý jako vždy, ale měla jsem pocit, že mu spotlight dost brala Aimee Lou Wood. Konečně jsem jí viděla v jiné poloze než komediální a byla skvělá. (08.03.2023)

Komorný a vo svojej podstate smutný film o hľadaní dávno strateného šťastia na sklonku života. Podaný v anglickom, suchom, pomalom šate, kde nie je žiadna dráma, žiaden krik, len múdre vety prednesené dokonalou angličtinou postavami v rôznom veku. Bill je fajn herec, ale pri svojom veku tu už ani nehral, skôr len bol. Dokonalý gentleman, ktorý z role nevybočil až do konca. A to čo platilo vtedy, platí v štátnej správe doteraz. Niečo chcete? Vytvorte tlak a nenechajte sa odbiť. Nakoľko to nezaznamenalo úspech ani na domácej pôde, nemyslím, že to zobere sošku. Solídne 3 z 5 (05.03.2023)

Působivý snímek - a dal se očekávat, když se při jeho vzniku sešli 2 skvělí " filmoví tvůrci" herec a režisér. Když si představím, kolik "úředních šimlů" sedí jak žába na prameni a brání vzniku dobrým nápadům i nás - je z toho smutno. Tento film by se měl promítat všem úřadům + úředníkům jak by to u nich vypadat nemělo !! (18.11.2023)

Jemnocitné Living v podstatě končí tam, kde oslavné Než si pro nás přijde začíná. Pojednává o vnitřním vykoupení i potřebě inspirovat netečné prostředí, které má na duševní regeneraci víc času než umírající protagonista. Kazuo Ishiguro následuje kostru Kurosawova originálu, ale stejně jako v Soumraku dne doluje emoce převážně z nevyřčeného a strojený svět úředníků používá nejen jako alegorii k dogmatizovanému britskému snobství a bezduchosti, ale i jako zrcadlo celé otupělé společnosti řízené překomplikovanými schvalovacími procesy. Bill Nighy perfektně ztvárňuje stín dříve energického muže, který se zrcadlí v mladém usměvavém kolegovi a jenž chce v posledních měsících života najít smysluplné nazírání vlastní existence. Není to přitom o jeho vývoji (o protagonistovi se vlastně nic moc nedozvíme), nýbrž o dopadu jeho počínání a změny na okolí. V závěru možná oproti průběhu až moc upovídané a doslovné, ale jinak moc emotivní a krásně natočené drama, které perfektně balancuje mezi tragičností a životním optimismem. Nighy si zaslouží Oscara, takhle procítěný výkon od jakéhokoli herce nepamatuji. (07.03.2023)