Anděl zkázy

Anděl zkázy si i po letech drží čestnou pozici nejneuchopitelnějšího bijáku, co znám; působí jako anekdota vyprávěná tak rozvlekle a s tak vážnou tváří, až se člověku ani nechce smát. Nebo taky jako katastrofický film bez katastrofy, v tom se podobá mému oblíbenému Dnu sedmému, osmé noci, ale nemá pro mě jeho intenzitu, snad že loupání masek z příslušníků nóbl společnosti není téma, které by se mě nějak zvlášť dotýkalo. I když Ángel exterminador právem patří k všeobecnému vzdělání a mezi podivností a normálností se pohybuje neopakovatelným, ba fascinujícím způsobem, v jiných Buñuelových absurditkách nacházím víc hloubky i zábavnosti. (09.10.2014)

Hororoví scenáristi sa trápia s vymýšľaním dobrých a uveriteľných dôvodov na to, aby mohli zavrieť nejakú skupinku v dome a Buňuel sa s tým nesral. Žiadny dôvod netreba, proste si postavy povedia, že nemôžu ísť von a ti vonku zase, že nemôžu ísť dnu a hotovo. Keby aspoň to izolované prostredie prinášalo nejaké zaujímavé vypäté scény, vycibrené dialógy a skvelé herecké výkony, no nič z toho tu nie je. Pár postáv začne blázniť, pár zomrie, no inak celkom nuda. Nebavilo. (08.03.2019)

U tohoto filmu mě po celou dobu napadalo jedno výstižné slovo, totiž "absurdní"! Absurdní tím nejdokonalejším způsobem - chování oněch snobských aristokratů, vývoj událostí, chování lidí "tam venku" - prostě kompletně všechno! Tento snímek může člověk vidět klidně i víckrát a stále bude co objevovat a o čem přemýšlet - kritických narážek a symbolů je tu totiž na každém kroku tolik, že já osobně jsem byla téměř v sedmém nebi (já a moje kritika náboženství jsme si to opravdu dost užívaly). A na závěr naprosto dokonalé zakončení (kostel, ovce - panebože!) mě do toho sedmého nebe už opravdu vyneslo... (12.05.2006)

Jistě, samotná premisa příběhu je oděna do absurdity, kdy se několik různorodých lidiček ocitne v pokoji, který je ohraničen neviditelnou stěnou a ve kterém jsou proto nuceni společně nějak přežívat. Avšak v konečném důsledku je Buñuel ryze pragmatický. Snaží se odkrýt společenskou masku jednotlivých aktérů a prozkoumat, co se může stát s člověkem za extrémních podmínek a jak za takových podmínek budou posunuty hodnoty směrem od „civilizovaného“ člověka k divochu/zvířeti. A každý, kdo už má něco od španělského filmaře nakoukaného, musí předem vytušit, že tento myšlenkový experiment neskončí přílišně optimistickými závěry. A přesto mohou mít podobně laděná díla mnoho pozitivní působnosti. Kdyby nic jiného, tak jako podnět k zamyšlení se nad tím, co by se stalo, kdybychom se v této situaci ocitli my. Nebo lépe řečeno v jejích ekvivalentech v podobě války, izolace, či v podmínkách, ve kterých již nad člověkem nevládne hrozba trestu (čili žádný mocenský/represivní aparát), nýbrž veškeré morální otázky leží celou vahou na bedrech každého jednotlivce. Když nad tím tak uvažuji, vlastně se ani nedivím Buñuelovu skepticismu... (24.01.2017)

Na Luisi Buñuelovi je pěkné to, že i v tomhle svém surrealistickém období byl schopný natočit filmy, které jsou v určitých ohledech divné, ale stejně tak jsou smysluplné a někdy i docela hlubokomyslné, a to nemyslím negativně. Tenhle snímek je o lidském životě, o tom, kam směřujeme a je to podáno zajímavě, a doplněno specifickým stylem a scénami. (12.11.2016)