Němá tajemství

Němá tajemství neměla na rozdíl od jiných tuzemských filmů skoro žadné PR a docela nezaslouženě zůstala ve stínu Bratrů, Bodu obnovy a dalších. Přitom je to nadmíru povedené konverzační drama se silným námětem, které v klidu snese i evropská měřítka a Alice Nellis se tady jako scénaristka předvedla v tom nejlepším světle. Některé výtky týkající se průhlednosti děje, nebo plochosti postav by se sice daly brát za opodstatněné, ale já sem z toho ten pocit neměl a to co se stalo sem rozhodně neodhadl hned ze začátku jak tvrdí někteří experti. Sem upřímně rád že u nás v poslední době vzniklo hned několik filmů, které se mohou směle rovnat se zahraniční konkurencí a tohle je jeden z nich…80% (29.03.2024)

Otázka kdo zabil hendikepovaného nemohoucího mladého veterináře, zda mnaželka, milenka, nebo matka není nakonec složitá, ale v tomhle komorním intenzivním psychologickém dramatu jsou na prvním místě famózní herecké výkony a technická stránka, kdy to vypadá jako evropský film na úrovni, a mne uchvátila ta kamera. (04.03.2024)

První půlku to skvěle frčí, hlavně protože člověka baví snaha se zorientovat v tom, co se teda přesně stalo. V půlce filmu tomu ale dost spadne řetěz a už nepřichází nová odhalení, jen se přešlapuje na místě. Nějak to v duchu pořád srovnávám se starší Nevinností, kde ty twisty padaly až do konce - tady je ale druhá půlka jen taková statická pauza, kterou musíme jenom pročekat ke středně očekávatelné pointě. Na poměry českého filmu to ale skvěle vypadá a zní, herecky výborné a dialogy taky super odposlouchané, takže i přes drobné brblání dávám 4*. (30.04.2024)

„Všechny ženský jsou šílený! A jak ty říkáš, já neznám žádnou, která by nelhala.“ Jenže která z těch tří žen lže? Anebo je to ještě trochu jinak? Mašín byl produktivní, když stihl loni poslat do distribuce hned 2 filmy, z toho Bratry rovnou na Oscary. Němá tajemství se mi ale líbila víc. Přišlo mi, že se tu mnohem lépe pracuje s divákem, jeho očekáváním a také dávkováním informací. Mašín stvořil poutavé psychologické drama šmrncnuté krimi vyšetřováním, u kterého má divák řadu otázek, baví ho sledovat, jak se postupně pomocí drobných indicií dozvídá, co se vlastně stalo, a tvůrci se ho snaží zviklat různými vodítky. Zároveň dá film pomocí zvuku divákovi místy pocítit, jaké to je, když nerozumí mluvenému slovu. Dílo působí vcelku uvěřitelně, malinko drhnou snad jen motivace postav, ale ve výsledku mě opravdu zarazila asi jen reakce policistů v závěru, jinak nemám s filmem větší problém. Za mě solidní 4*. „Já nesnáším tu bezmoc. Leze mi na nervy, že nevím, co chce. Nebo asi vím. Chce umřít. Nebejt. Někdy mám pocit, že už jsme mrtvý oba.“ (02.03.2024)

Když divák opakovaně pochybující o současné tuzemské kinematografii jen den po Přišla v noci sleduje Janu Plodkovou, jak Přijde ve vteřině o veškeré vyhlídky na kvalitu společného života s manželem, musí se zaradovat. Její muž, veterinář, totiž po vážném zranění od koně trpí afázií, je tedy uvězněný ve svém těle jen s vlastními myšlenkami, zvládá jen hlásky, nerozumí svému okolí, částečně ochrnul. Jeho nejbližší, manželka a matka Milena Steinmasslová (a následně i majitelka dotyčného koně) spolu sice mluvit můžou, ale příliš to nedokážou. Matka je skrze synáčkův stav za každou cenu pozitivní, zatímco unavená manželka tuší, že je všechno na hov... na dvě věci. Do toho sledujeme policejní výslechy a dlouho netušíme, z jakého důvodu. Tentokrát pouze scenáristka Alice Nellis mezilidské vztahy umí. Zvládá jít do hloubky a činí to tak, že divák věří. Naopak kriminální zápletka drobné škraloupy (a zahraniční inspiraci) má, ale i tak do finiše doklopýtá se ctí. Kromě Nellis (režisér promine) bych tentokrát chválil výhradně ženy. Kameramanka Anna Smoroňová si ráda všímá maličkostí, má nekonvenční nápady a její neuhýbající detailní fascinace tváří Jany Plodkové přináší chumel pocitů. Právě ta je skvěle jízlivá a přímá a podobně přesvědčivě své role uchopily i zbývající dvě dámy. Jen možná těch emocí mohlo být krapet víc. (14.03.2024)