Bratři

Tak pohádka to téměř není. Spíše komorní drama nebo zfilmovaná balada či jak by se to dalo nazvat. A zrovna náhodou je to o princezně a princovi. Děj je místy dost špatně uchopitelný, "shakespearovské" repliky tomu jen nahrávají, stejně tak Rösner a Soukup nejsou moc pohádkoví princové. Osobně bych tenhle kousek viděla někam do hodiny českého jazyka, pro děti to není. (22.04.2009)

To, že má tento excelentně zahraný příběh tak nízké hodnocení, připisuju jen tomu, že byl nedopatřením zařazen mezi pohádky. Ne, je to regulerní divadelní drama. Jak se pozná dobrý patos od špatného? U špatného se nelze tomu patosu nesmát nebo aspoň pousmát. U dobrého zapomenete na patos, protože je zahraný tak bravurně, že vás mrazí. Korunou všech skvělých hereckých výkonů jsou do detailu dotažené bonmoty pana Kemra. Tohle je podle mě klidně na Thalii. Skvělý scénář. (18.11.2019)

Skvělý histrorický příběh. Říkám příběh, protože tento film se vymyká klasickému pojetí jednoduché pohádky s prostinkým dějem a jasně polarizovanými postavami. Rozhodně musím vyzdvihnout scénář a herecké výkony skvěle doplněné hudbou Petra Hapky. A i když tato pohádka není primárně určena dětské publikum (alespoň podle celkového pojetí), nebere jí to na kouzlu a vždy se na ní ráda podívám. Škoda, že jí opakují tak málo. (21.10.2009)

„Na srdce není spolehnutí. A přece, na co spíš než právě na srdce. Mé srdce, to jsou špatné váhy. Váhavé váhy. Jak být spravedlivý, když rozum ztratil rozum a teď chce po lásce, aby ho měla.“ Dva milující se bratři jsou podrobeni zkoušce, která má prověřit ryzost jejich srdce, opravdovost jejich citů, zda jsou hodni lásky a moci. Charaktery nejsou dány, není tu hodný a zlý princ, jak bývá zvykem v klasických pohádkách. Však také tento příběh není pohádkou v pravém slova smyslu. Už to tu zaznělo a mě to napadlo také. Víc než pohádka je to shakespearovské drama. Tomu odpovídá celkové ladění inscenace. Žádné veselé veršíky pro děti, žádné barevné kostýmy a kulisy. Temný příběh o temných zákoutích naší duše, kde ani láska není vždy vysvobozením. Jak nalézt ty pravé hodnoty, aby duše došla pokoje, protože „útěk sám před sebou není moudrý tah … pěšcem …“ Krásná herecká příležitost pro všechny zúčastněné – nešťastný moudrý král Oty Sklenčky, na pohádku mimořádně charakterově propracovaný princ Borise Rösnera, hamletovsky tápající princ Pavla Soukupa, nádherně vábivě nebezpečná a přitom hluboce milující princezna Mileny Steinmasslové a tomu všemu kraluje moudrý blázen Josefa Kemra … „Až lidi naučí i svoje city myslet, pak bude na zemi sám ráj. V samotném ráji …“ (29.03.2015)

Dva bratři, jedna princezna. Jako v životě. Dva chlapi, jedna ženská. Na vesnici by si dali po hubě a bylo by vyřešeno. Na počátku minulého století by se vyzvali na souboj. Ale bratrská krev jim to nedovolí. A tak jeden bratr chce raději zabít toho druhého... Tak jestli tohle je lepší. A když král vidí, že to nikam nevede, stejně nic neudělá a čeká pořád dál, nejspíš až zahřmí nebo se konečně pozabíjí. Místo, aby například nakázal bratrům v konkrétních situacích se ukázat jací by byli panovníci. Místo toho je nechá se svářit. Ale co, logiku v pohádkách nehledejme, když ji nenajdeme ani v současném reálném světě. Hodina a dvacet minut a vše podstatné se semele na začátku a na konci. Nejen svou délkou, ale ustavičným žvaněním o tom, co dělat, co nedělat, jak se zachovat, hledání správného ve špatném a opačně, to vše mi přijde spíše jako řecká tragédie než pohádka nebo jakýkoli ucelený příběh. I postavy mluvily ve verších. Zatímco začátek a konec je fajn, alespoň se něco děje, prostředek diváka unudí k smrti. A jestli neusnuli, tak se vzali a žili šťastně. (08.06.2021)