Duna: Část druhá

Blockbuster, který letos asi žádný jiný nepřekoná. Obrovský zážitek. Dokonalý film? Asi ne, a rozumím některým výtkám. Na druhou stranu jsem se dokonale nechala unášet po celou dobu nádherným vizuálem a tou neuvěřitelnou epičností. Neměla jsem problém s pochopením postav a vlastně i ten konec na mě emocionálně dokázal zapůsobit, i když souhlasím, že po emocionální stránce film mohl ještě přidat. Villeneuve je pro mě pan režisér a už teď se těším, až si to zopakuji v kině znovu, přesně pro tento druh filmů kino existuje. Film, který ve mně zůstane ještě dlouho. (02.03.2024)

Úžasně hypnotické a transcendentní grandiózní dílo epických rozměrů, které mě konečně uspokojilo vrchovatou měrou. Upřímně jsem byl hodně skeptický, protože první díl mi příliš nesednul, jednak byl na můj vkus extrémně pomalý, lehce nezáživný, chyběla tam nějaká zapamatovatelná wow scéna( tady jich je hned několik), kvůli které bych si chtěl někdy film pustit znova a hlavně akční scény byly neskutečný průser ( především kvůli těm štítům, které vypadaly jak lacinné CGi efekty od SyFy, což v kontrastu se světem, který vypadá výtvarně úchvatně vypadá fakt špatně). Naštěstí ( díky bohu!) si to uvědomil i sám Denis Villeneuve a štíty jsou tu jen minimálně, téměř vůbec. Druhý díl mě přikoval k sedačce hned od začátku, je zkrátka divácky vděčnější a rozebírají se tu zajímavější věci. Bavily mě všechny ty zvyky a tradice Fremenů ( je tu hodně cítit inspirace z arabského světa . názvy, kostýmy, náboženství), ale to se mi tady velmi zamlouvalo. Audiovizuálně je to bezchybné, spojení Fraser/Zimmer velmi funkční, všechny ty obrovské monumenty, stroje, červi až hypnoticky úchvatné a hudba nádherně trhá uši a vyvolává zimomriavky. Perfektní jsou také Harkonenni, ten jejich svět a tradice jsou sympaticky temné a zvrácené a nástup Austina Butlera je povedený ( ovšem objeví se až v půlce filmu a nedostal tolik prostoru), Chalametův přerod v leadra je uvěřitelný a (  každý proslov, kde zařve je super) funguje i chemie se Zendayou, kde především v závěru to na mne mělo i silné emoce a závěrečná epická bitva sice mohla být delší, ale byla satisfakční. ( se snad najal i nový choreograf, protože souboje jsou o poznání lepší- byť  za Erko bych se tu nezlobil). Jsem rád, že jsem nakonec Duně propadnul, sice až napodruhé, ale i to se počítá. Užíval jsem si každou minutu v kině a to bylo naposled u Poor Things, což je žánrově jinde. Na třetí díl, kde přibyde má oblíbenkyně Anya Taylor Joy se teda těším převelice. ( Cásting nejtalentovanějších mladých herců pohromadě!!). 10/10. (04.03.2024)

Jednička mi přišla lepší, byla dějově sevřenější a v uvozování do fantaskního světa Arrakisu tak nějak poutavější, hloubavější, víc jsem chápal pohnutky jednotlivých postav. A přitom ani tam Denis nezapomínal na obrazové kouzlení – příjezd Leta Atreida a jeho dlouhý let ornithopterou byl tak vizuálně sexy :o) I ta Zimmerova hudba mi v prvním díle přišla zajímavější. Dvojka je v tomhle ohledu vlastně úplně jiná, zejména ve druhé půli dějově rozháraná, ALE …. když na mě Denis vybalil několik ikonických scén, počínaje první jízdou na červu, přes černobílou arénu, až po frontální atak červů, se sedícími fremeny a jejich vlájícími šálami, měl mě zase ve své hrsti. První díl byl potravou pro smysly a mozek, druhý už jenom pro ty smysly, ale víte, já jsem jednoduchý člověk, mě ke štěstí stačí i to, že na mě Villeneuve tahá výborné vizuální nápady jak Houdini králíky z klobouku :o) Jenom ten Zimmer už mi přijde v posledních letech trochu unavený a místo svého typického dunění by neškodilo v jeho případě zase sáhnout po nějakém kompozičním melodickém nápadu. (16.03.2024)

Platí skoro to samé, co při první návštěvě písečné hroudy. Duna je obrovský velkofilm s ohromující vizuální stránkou a strhujícím Chalametem v hlavní roli. Ten bez mrknutí oka překračuje hranice nastavené scénářem, kdy je jeho Paul až do závěrečné třetiny pořád tak trochu ztraceným Pavlíkem a jeho přerod směrem k dějům, které byly přislíbeny, se strhne dost zhurta. Díky němu se tak snáz zapomíná na to, že většina postav (Chani, Irulan a vůbec ostatní benegesseriťanky) je zajímavější než hlavní hrdina a doteď se nedokážu zbavit pocitu, jaká je škoda, když se takhle okouzlující, krutý i složitý svět točí v prvním plánu kolem jednoho zpochybnitelného proroctví. Ale nenechte se zmást. Takhle ohlušující blockbuster je přesně to, po čem se opakovaně volá a kvůli čemu milujeme zvukový virvál, který se má strhnout, když v kině zhasnou světla. (24.04.2024)

10/10. Druhá projekce v Imaxu celkový požitek ještě umocnila a já se nyní už absolutně nebojím říct, že tohle je filmová událost naší generace. Kdo pohlédne za onu očividnou vizuální poetiku, barevně rozprostřené spektra a majestátnost samotného filmového média (za podpory až nadpozemsky znijících a přitom často intimních skladeb) - ten z těchto fascinujících písčitých dun vyhrabe komplexní (sakra epické!) lovestory o jedné fanatické vizi budoucnosti, jenž tématicky rámuje nadčasovost původní předlohy a která strhujícím způsobem sází jednu emocionální ránu za druhou. Z až meditativní kulturní explorace přetéká druhá Duna k cinefilním blockbusterovým vrcholům do temných zákoutí lidských tužeb, přičemž v závěrečné hodině dropne tak všeobjímající atomovku, až to člověka dožene k slzám radosti. Být svědkem něčeho takového... je jednoduše jedinečné. (05.03.2024)