Fabelmanovi

Abych ve zkratce vysvětlil svůj problém s tímhle filmem, popíšu závěr, takže mírný spoiler, byť se z něj moc konkrétního o ději nedozvíte. Sam se dostane před jednoho ze svých idolů, režiséra Forda, který mu řekne, že horizont má být buď nahoře, nebo dole, ale nikdy uprostřed. Takže vy okamžitě víte, co bude posledním záběrem filmu. A ten poslední záběr přichází HNED V NÁSLEDUJÍCÍ SCÉNĚ. Ten film v sobě nemá překvapení, nemá druhý plán, nemá nic než to, co všechny postavy zřetelně (a často neúměrně artikulovaně, zvlášť když jde o děti) nahlas říkají. Je to jako koncept filmu, kde je vše na svém místě, ale ničím to neožije. Je to film, kde je horizont neustále uprostřed, krom jediného momentu, kdy je změna ohlášena a vysvětlena dopředu. Natočeno samozřejmě pěkně. 65 % (21.11.2022)

Steven Spielberg celý svůj život točil jedno vtahující filmové dobrodružství za druhým, na stejném principu fungují i krapet biopičtí Fabelmanovi. Práce s motivy síly filmového média, rodinných vztahů a nádech realistické magie, která dohromady skládá jedno z nejpůsobivějších coming-of-age dobrodružstvích posledních let. Spielberg zdánlivě za všechny ty roky nezapomněl pouze na důležitost horizontu, ale především na sílu vtahujícího vyprávění.  V jeho vyrůstání je poté velmi snadné se krapet nalézt a propadnout jeho osobnosti ještě víc. John Ford by byl hrdý.... (21.11.2022)

Už navždy ve stínu obsáhlé filmografie svého režiséra se bude skrývat tenhle nenápadný klenot. Režisérovo vzpomínání na dětství mohlo dopadnout různě - pateticky, jako kýč, senilně, rádoby umělecky, opulentně (podobného úkonu se zhostil Fellini, Brannagh, Cuarón a další)...ale dopadlo jako komorní film o ne zcela konvenční rodině, problémech dospívání a složitém vztahu rodičů a dětí. A Spielbergovy filmové počátky jsou jen jakousi třešničkou na dortu. Už dlouho ve mně žádný film nezůstal tolik dní po shlédnutí a s touhou vidět ho znovu... (16.12.2022)

POZOR, kapající BOJLER!!! Štefane, Štefane, takhle bys o vlastní rodině mluvit neměl! Když už má někdo mámu sice peklotyčně odpornou, zato však totálně excentrickou piču, tátu sice kapku bezpáteřního latentního homoseksuála, avšak zato naprosto asociálního ufona, a k tomu všemu neštěstí je tátův nejlepší kámoš, strýček Itzak Poschoust, taky zvrácený zoofil jako táta, protože ani on se neštítí lačně vlézt na něco, z čeho zdravému heteroseksuálovi zalézají koule do břicha, má chuť raději okamžitě pověsit péro na hřebík a začít chlastat nebo rybařit, měl by se to v autobiografii snažit milosrdně xobě i k divákovi alespoň trochu vylepšit. A pokud jsi to už vylepšil, možná bys měl méně traumatické a estetičtější dětství v nějaké pěstounské péči nebo v děcáku. Štefan je bezesporu už teď nesmrtelný a rozhodně nejvýznamnější průkopník a inovátor novodobé filmařiny, čili po tom všem, co pro pohyblivé obrázky udělal a kolik zábavy a radosti světovému diváctvu přinesl, mu prostě nelze neodpustit, že věkem zesenilněl, a od doby, co pateticky vykydal podestýlku Válečnému koni, páchá už jen samé kýčovité cajdáky pro otylé chovatelky koček za zenitem a afektované bukanýry nebo narkolepticky užvaněné uspávačky hadů. Tedy mimo RP1, tam na geniální předloze prostě apriori nebylo co znudit. To ovšem neznamená, že je nutno se pietně posrat z každé jeho další hemoroidální kalvárie a hystericky ji přebušovat jen proto, že je to Štefan! Což je případ i této, samozřejmě filmařsky i herecky do posledního políčka vymazlené a zcela profesionální, samohany, jejíž scénář, natažený do dvouapůlhodinové hrací doby, by se dal lapidárně, avšak zcela výstižně shrnout do jediného souvětí „Chlapec z lehce, avšak nikterak dramaticky dysfunkční rodiny propadne kouzlu celuloidu, a tak s klukama ze skautu vcelku nezáživně točí amatérské porno, až jednou při stříhání zjistí, že mu tátův nejlepší kámoš prcá jeho otřesně hnusnou mámu, což však taky nijak zvlášť dramaticky nedopadne.“ A těchto časově řekněme 20 minut je dovatěno cajdákovitou melodramatickou retroplstí na úrovni libovolné hispánské telenovely, využívající komplexní škálu řádně omšelých nejlacinějších močopudných a emocedojných audiovizuálních berliček. Retroplstí, jakou mohou s čistým svědomím opětkovat snad jen arizonský žid, vyrůstající v 50. letech, kompulzivní žehlivka, flagelantní nudofil nebo sveřepý pánský kolonoskoper. Dobře, no, je to Štefan, tak tam k už dost odřenému jednomu vrazím ještě jeden nucený puchýř za celoživotní dílo, ale tím končím, a podruhé si pustím raději plyn. (08.01.2023)

Opět stoprocentní Steven Spielberg. Poprvé bez metafor se ohlíží za svým mládím, za rodinným zázemím, které ho utvořilo a které nám ho (díkybohu) dalo. Ne že by si pověstný puntičkář nedával na předchozích snímcích záležet, ale tentokrát je to opravdu obdivuhodná hodinářská práce, která tak přitom možná ani nepůsobí. Spielberg prostě divákovi nejprve zprostředkuje okouzlení filmem, omotá si ho kolem prstu klukovským nadšením z rekonstrukce vlakové havárie, a pak z něj udělá neviditelného člena rodiny, nechá ho, aby s postavami prožil úplně všechno, co prožil on sám. A udělá to tak přirozeně, jistě a krásně, že je jasné, proč ten film točil právě on. Kdyby stál za kamerou někdo jiný, byli by Fabelmanovi buď kýčovitá óda na nejlepšího režiséra všech dob, nebo studené rodinné drama, které by se těžko sledovalo. Ale najít rovnováhu mezi těmito dvěma extrémy, to by nikdo jiný než Steven Spielberg nedokázal.____P.S. A ti herci! (26.11.2022)