Poločas štěstí

,,Ty lítáš s Migem?'' - Jo - ,,Tak do toho mě někdo dostat, tak se poseru ! '' :-) ------Trochu mi to připomnělo o rok starší film Tísňové volání a nebylo jen díky skvělému Josefu Vinklářovi. Bylo to i tou dnes již zaniklou Prahou se všemi těmi hospodami, nálevnami, domy podepřenými dřevěným lešením, ledabyle ohrazenými výkopy, nočními podniky, varieté atd... Pryč jsou i časy rozvozů uhlí... Josef Vinklář tu celý film skvěle strhl na sebe u čehož mu parádně sekundoval můj echt oblíbený herec pan Adamíra. On byl nejen pan herec, ale majitel nádherného hlasu... A manžel nádherné ženy Hany Maciuchové. Ona a On jsou pro mně symbolem až aristokratického páru, vznešeného již od pohledu. Poločas štěstí je takovým zastavením se v běhu života. Pádíme si to každý svým tempem kupředu a běží to běží... Není moc čas ohlížet se a vlastně ani důvod. Avšak jsou v životě okamžiky jako jsou např. svatby, narození dětí či vnoučat a také úmrtí blízkých a přátel, kdy se v tom běhu náhle zastavíme a pozorněji se rozhlédneme. Kam a jak jsme došli, zda to byla cesta hezká či zlá a hodnotíme i to jak jsme se na ní doposud pohybovali. Samozřejmě přijdou i myšlenky na to kolik jí ještě zbývá... Jsme v 1/3? v 1/2? za 2/3? Jak daleká ještě bude a jak bude vypadat konec tohoto výletu? Stejně tak uvažuje hrdina filmu Ondřej Božděch ve svých 50 letech. Dcera zjistí, že čeká dítě s vojenským pilotem , dlouholetý parťák a přítel z práce zvažuje odchod do původní práce odkud jej kvůli ruské okupaci vyhodili a dávný kamarád ze školní lavice mu náhle umírá.... To pozastavení se a zamyšlení se odehrává v kulisách starého Žižkova. Jestli tvůrcům v roce 1984 připadalo že zvolna mizí, zajímalo by mne co by řekli jeho dnešní podobě... Film mně až neočekávaně dostal a bylo to hlavně tou neskutečnou člověčinou, kterou do filmu pan Vinklář a Adamíra dali. Panu Vinklářovi bych věřil, že na Žižkově vyrůstal, byť žil na Smíchově.. :-) ! Tohle je za 5 poctivých metráků ořechu odnošených v putnách do sklepa ! * * * * * (20.05.2018)

Dějištěm filmu není nic jiného než žižkovská čtvrť, která byla a je světem a domovem svérázných postaviček. Charakteristický ráz minulé doby a rovněž vývařovny pouličních bufetů či hospůdek a dršťková polévka pro obyčejné lidi byla tehdejší realita a ještě dnes lze potkat na Žižkově rázovité postavy uhlířů. Zajímavě poskytuje neotřelý pohled do nitra prostých lidí a to není málo. (14.01.2020)

Hezký příběh plný kvalitního herectví. Dialogy i monology Pepy Vinkláře jsou brilantní. Jeho reakce na těhotenství Zory Jandové je typicky uhlířská. Vše je tu uvěřitelné, takové normální a lidské, do piva se zazdívá vodka, to já znám. Hana Maciuchová je hospodská, ke které bych rád zašel. Od Jiřího Adamíry bych si nechal brát placené hodiny z matematiky, neboť mám mezery a do mé smrti se to nezlepší, spíš zhorší. (03.06.2010)

Spousta věcí by mohla na tomhle filmu kritikům vadit. Není příliš realistický, je asi tendenční v pohledu na tehdejší dobu, má zkreslený pohled na přátelství, lidi a společnost. Jenomže ten film je nám servírován jako vzpomínka. A lidé přeci vzpomínají na to dobré. A když starý svět mizí před našima očima a nahrazuje ho svět nový, kterému už nerozumíme, držíme se vzpomínek o to víc. Ondřej Bozděch je fosilie ze starých časů, šťastně dožívající v posledních zbytcích mizícího Žižkova. Obklopen přáteli žije svůj stereotypní život a zdá se, že nic jím nemůže otřást. Ale základy jeho stability duševní jsou křehké, s věkem ztrát přibývá a je těžké je ustát. Josef Vinklář je ve své roli skvělý a nezaostávají ani ostatní herci. Obyčejný příběh kamarádů ze Žižkova, který jsem si nechal rád vyprávět. 85% (14.07.2011)

Reziser Zbynek Brynych /... a Paty Jezdec je strach/ natocil vskutku pekny film o prazskom Zizkove. Filmy plny klasickych starosti, radosti a pekne je zobrazena realita : ako postupne miznu stare domy zo Zizkova a su nahradzane novymi modernymi stavbami. Takze nostalgia ma aj tuna miesto. Z hercov je tu dostatok znamych mien - Jiri Ruzicka /syn znamej Heleny Ruzickovej/. 70 % (29.11.2014)