Do morku kostí

Vynikající Mark Rylance a první (zhruba) necelá půlka Bones and All to tahaj na nevšední zážitek. Zbytek to pak stáhne dolů až k odzívané nudě. Škoda i postavy právě Rylanceho, kdy je v závěru scénářem dost degradována na post naprostýho idiota, až to zamrzí. Až moc prázdné, bez potřebné poetiky indie filmů, i bez osobitosti všeobecně, což je u Guadagniho asi překvapením. A především bez chemie, kterou druhá půlka tak moc potřebovala. (22.12.2022)

Vtahující uvedení do patové životní situace lidí s lidsky nepřijatelnou, zároveň však nepotlačitelnou potřebou, do jejich osamělosti i do vytoužených nebo naopak nevyžádaných vztahů jak v rámci nesourodého společenství, tak v oblasti rodinných vazeb, přátelství i intimních partnerství. Kde leží hranice mezi nezbytným utrpením, patologickým chováním či rozkošnickou zvráceností? Jak (jak všelijak) lze za daných podmínek oprávněně naložit se svým vlastním osudem, a jak s osudem někoho dalšího, ať už vlastního potomka, sourozence či partnera? Jak být, či nebýt? Potud je to nesmírně silný snímek, který jsem sledovala bez dechu do poslední vteřiny. *** Jenže po strhujícím uvedení do děje (při němž perfektní práci odvedla tentokrát především zvuková složka) nenásleduje už nic dalšího. Film, příběh i zkušenost vyvolá silné emoce a vzbudí řadu důležitých univerzálně platných otázek, ale skončí uprostřed rozvíjení situace, bez dovršení, vypointování a smíření, bez katarze, bez transformace, a i když to lze akceptovat, je zároveň zřejmé, že Guadagnino tak náročné téma nezvládl, že jeho příběh se o ně rozbil, nedokázal ho krok za krokem dovést do bodu, odkud by se nám dostalo pochopení, proč jsme se tímto tématem vůbec měli zabývat, neobdaroval nás jedinečným momentem cenné reflexe ("aha momentem"), který se tu měl odehrát, ale že od své postavy utekl uprostřed chaosu, jenž rozpoutal v jejím i divákově srdci i hlavě. ***  Nemůžu se v tomhle ohledu ubránit srovnání s Jarmuschovým mistrovským snímkem Přežijí jen milenci, který nám předkládá stejné etické dilema, avšak jehož hrdinové ho zvládli zpracovat a vykupují své činy hodnotou nezměrného zušlechtění v nekonečném čase, již by lidstvo jinak do své zkušenosti pojmout nemohlo a která tedy jejich činy vyvažuje a vrací svět do rovnováhy. *** Nepodsouvám Guadagninovi stejné řešení (ostatně jeho postavy si neprodlužují život do věčnosti), jen trvám na tom, že pokud si ukousl tak velké téma, měl nás jím také umět provést až k adekvátní katarzi, odměně. Takhle si na něm jen vylámal zuby a své diváky trápil neúměrně zisku, což je známkou špatného díla, a je mi to o to více líto, oč nadšenější jsem byla z jeho debutu. ***** (27.12.2022)

Divné, ale poutavé romantické drama o nalezení svého já v kanibalském dospívání. Velmi vážně natočené, nádherná kamera, zajímavý příběh s osudovými zvraty. Musím ocenit hlavně ultra realistické pojetí všech scén. Pár romantických záběrů a hned léčba šokem v krvavé realitě. Umělecké, krvavé, romantické, uvěřitelné. Je to zvláštní kombinace. (27.02.2023)

Na festivalu by se mi Bones and All líbilo nejspíš trochu víc. Guadagnino je navíc jméno, které se po remaku Suspirie chystám sledovat a tenhle jeho ozvláštněný road movie v čele se zajímavým Chalametem je docela stravitelným přírůstkem do hororového indie žánru, který překvapivě nabídne i poměrně slušnou dávku gore. Atmosférou nebo nějakým napětím nicméně nedisponuje ani zbla. Za mě to mohlo mnohem víc tlačit na pilu, protože mi přišlo, že na rozdíl od Suspirie, se Guadagnino tentokrát úplně zapomněl odvázat a ten potenciál, který by z tohohle udělal zapamatovatelnější kousek zůstal nevyužit. (16.02.2023)

Luca Guadagnino nejspíš hodlá být v budoucích letech ještě hodně filmařsky plodný, po Bones and All ovšem rázem začíná být důvod, proč se na jeho budoucí tvorbu těšit. Tento žánrový hybrid totiž zvládne vyvolat mnoho myšlenek, uvažovat nad faktory lidskosti a přestavit svěže pojatou tragickou romanci, na kterou se ve finále nejde dívat úplně černobíle.... (22.12.2022)